Divnotvor - Blog Básníka

while I was desperately trying to find you I lost myself in spite of never finding who I really was all the sleepless nights thinking of you all the tears falling down my broken face all the memories I owned of you just made up in my head imagination of perfection more mistakes you had, more I wanted you my heart was full of that although you were never there you were never mine and still I was loved so many times however I coudn't give it back I couln't love you back cause I have no inside even if I tried and oh God, maybe I really tried sometimes the hate is just hidden love such a beautiful lie I hate you, I love you you know what really hurts? this shitty sentence " I don't fucking mind"! I don't care how you are more I say it, more I lie to myself and I wanna know how does it feel to die how many people loved me? so many so many even I don't get it how many I loved back? noone instead I am fucking ashamed of this m

pravá štětec, levá sklenka vína před sebou odraz duše své hudba ploužíc se do ovíněného ucha čas zastavil se, všechno zdá se nejisté pohled z okna, kouř nadčasově nebem pluje vítr jej za ruku vede stydlivě zapadající slunce jejich nepopsatelnost okukuje shlédla jsem se v jejich hře dýchám jen pro okamžik těchto chvil ach pro ten pocit! zapomněla jsem schválně, jeden z mých hříchů se vyplnil dnes nežila jsem nadarmo, chtěla bych Ti říct nejenom plátno, mé ruce barvami hrají a také tváře studem se rdí prosím hlavně ať nikdo se nedozví že žiji ve lži, utkané z vláken pavučin to byl den včerejší dnes sklenka whisky a lehkost na duši přede mnou okno, tma venkovní bílá mi nyní  pro změnu nějak sluší ve svém vlastním světě na své vlastní zdi promítám si den včerejší a dnešní občas chtělo by to lepší děj a střih naštěstí žádné "kdyby" není je půlnoc a já dnes navždy nikdy nevstanu hudba se mnou proplétá kéž ve svých snech utonu proč jen se mi nechce s

má mysl je mým vězením bílým andělem, jež temná křídla má okolo hlavy tlak, modrý splín dál už nic není, nežli má osobní tma je to jen pocit chvilkový křídla polámaná, s hlavou zároveň svěšená prach vrhá se mi do očí ač kráčím v páru, cítím se ztracena tělo je duše mé hradba zeď každým dnem bortící se víc a víc nenávidím jeho pohled do zrcadla připomíná mi spousty procitnuvších i chtěných neučiněných chyb alkohol je můj lék na pocity maže mi vrásky z tváří s nimi jsem krásná, bez nich někdo jiný vše co udělám, ještě ten den umírá, vědomí ztrácí oči mám plné soucitu, zároveň nenávisti tajemné, když se zblízka podíváš, ustrašené občas v nich nejeden blázen zmizí zdají se plné života, navzdory věř mi, jsou mrtvé rty křičely by, kdyby mohly říkat to, co chtějí neurazí, neublíží, raději se usmívají jejich význam je tak monotónní zarůstají pavučinou, která s vlasy tančí ruce jsou rozviklanými vrcholky mých paží strach je vede opatrně, nejistě jsou obezřetné, o

nejspíš existuje tisíc důvodů proč nemůžu spát - jedním z nich je určitě specifický a zároveň každodenně tak monotónní zvuk vydávající člověk sdílející se mnou tuto místnost, tento prostor, ten kousek mého vlastního světa, který je neproniknutelný migréna dosahuje neuvěřitelných rozměrů a tak se naskýtá otázka, proč to až tak moc vnímám? - dalším je snad můj mozek, který se mi zakazováním pohybu očních víček směrem dolů, snaží říci, že jsem plnohodnotně nevyužila dnešní den, ostatně tak jako ten včerejší a ten předtím, nenávidím se za to a nenávidím se také za to, že se nenávidím z nesmyslných důvodů - mozek mne také varuje, že zítřejší den nebude o nic slibnější, možná bych neměla vstát co kdybych to pro jednou udělala a nikdy nevstala? hmm, pro jednou? lžu si už i vyťukáváním písmen do klávesnice, nemůžu ten pohyb zastavit, dosáhla jsem vyšší úrovně jako by to bylo jednou, směšné! bylo to víckrát než jednou, bylo to víckrát než nebylo jsem spokojena s koncem každého dne, se

znamená pro mne mnohem víc ach ten úsměv nešťastný jež přes slzy se probíjí ve chvílích kdy nad propastí stojící tělo pohrdá tváří zmatenou přemýšlí nad ztrátou ctnosti opovrhuje duší nevinnou jež chtěla by jedinou čistotu odhodit bez lítosti v temnotě davu září připadá si tak výjimečná dekadence je její trvalou tváří a přesto je doposud spasená však do víru pokušení by skočila v jediném okamžiku opojení a svoje idee tak rozbila cítíš to její napjaté chvění? je to jako když zmačkáš papír byl popsaný, nyní je prázdný a v očích najednou upokojení, klid zklamání, slast, čert ví! jaké to bylo asi když poprvé oči promluvily rty do uší Ti zašeptaly byl jsi klidný? beze slov je živa a s nimi v pasti dělá co může celý život stojí schválně nad propastí nechce stát a zároveň schválně strne v utopii svého vysněného Já smutek k sobě tiskne, je to vše co má to Já touží ze dna padat k výšinám je nevyřešitelný hlavolam Tvoje zkáz

pro dnešek si namaluju nový svět svůj vlastní, modrou září pohlédnu do zrcadla, poprvé spatřím místo trní květ v tento podzim, v tento čas, v této šedi cítím se jak umělec vítr mi zvedá šat a češe vlasy slzy mi háže do kytek pokusím se o úsměv, prosím, ať není v křeči tak jako těla duše každičký den strojený a plachý oči mi štěstím-stářím září bez vzpomínek naprázdno lapala bych po dechu odraz můj pyšní se právě v tuto chvíli věčným mládím má mysl zraje, proč, neřeknu studem ustrnu otevřu okno, navážu spojení se Světem nádech, výdech, zavřít tak málo stačí pro dnešek sklonit hlavu, otočit se, odejít slyšíš mne? chci žít poslouchej to ticho jakou má barvu asi je černé, šedé, růžové? jakou ji v Tvých očích mělo? když zamkneš řasy, je nesmrtelné, žije věky řasy jsou duše zámky nádech, výdech, nádech, zadržet dech, zastavit čas nač umírat, když žiju poprvé a naposled v srdci mi zní celý život jediný hlas strach je ta zatraceně nesmyslná zeď nezbývá než pok

Tvoje oči mluví i když ústa mermomocí zamykáš dívají se na mne hloubkou svou šeptají, ba ne, přímo křičí kdy to skončí se mne ptáš vidím slzy jizev, které skrýváš pod látkou odpovídám "brzy", žiji pohádkou jsi ve své slabosti tak silná ač je Tvé tělo ohlodaný chrám já uctívám jej s bázní naše přítomnost je zašedlá vždyť víš, jednoho dne taky okorám už tonu, trpím žízní a dá-li Bůh, červi pohltí mne dřív než Tebe tma když jsem sama, představuji si, že mne objímáš pláču štěstím, a světe div se, nikdy nepláču jsem uvnitř mrtva, však ve vzpomínkách ožívám hladíš mne po vlasech, při tom se usmíváš dnes už nikdy navždy nevstanu ach, pro tento okamžik jsem byla stvořená vždyť víš, nejsem zlá.. předrahý středobode mého světa, života ten můj pohlazením prosím vysaj teprve procitnu, až Ty od srdce usměješ se cítím Tvůj strach, není to maska ni hra možná se Ti zdá, že jsi sám mýlíš se! já s Tebou pro Tvé slzy umírám kráčíme ruku v ruce srdce v srdci jdem

nebe plné hvězd zářící víc než Tvoje oči a ticho plné nevyřčených vět na oko hrnek kafe a v něm whiskey smích, vztek, slzy svět se točí Ty a Já v něm občas mám chuť skočit jen tak zakřičet tančit, i když říkám "tančit" nenávidět zároveň milovat jakýkoliv okamžik "zpívat" v dešti chtít umírat a naposled dnes žít oka mžik učinit rozhodnutí, později ho změnit pro barvu podzimu nadchnout se roztáhnout ruce, zatočit se mezi červenožlutým listím uklonit se, pak kroutit hlavou "nenávidím to", vždyť víš smíchem přejdu chvíli trapnou toužím žít ze vzpomínek úsměv tvořících krást Ti teplo, obejmout Tě, navždy odejít podívej mé oči pohasínají snažím se Ti říct navzdory usměji se jako ticho před bouří vlají mi vlasy, ostříhám je asi chtěla bych Ti toho tolik říct prší nasadím brýle, pod masku melancholie podtón do ztracena dám si s panem eS chytneme se za ruce šlape mi po stínu mém bolí to, vždycky mi vy

a já tam stála tak nepopsatelně zranitelná černá, místy průsvitná zavřenými ústy jsem šeptala do neproniknutelného ticha a doufala že moje oči pohnou skálou moje gesta kořeny pro můj úsměv mrtví vstanou napůl z hrobu, napůl pohodlně sní a tak z očí slzy kanou tváře rudou sálají křičí "prosím" "neodcházej", Ty to zvládneš bude líp jsi silnější než kdy já byla a i tak Tvá síla je Tvou krásou zahanbena když ze vzpomínek bereš teplo víš, že se tam skrývá láska to nezahubitelné štěstí ač neznám její práva navzdory jsem se jí snažila obdařit Tvoje tělo a Tys mi život na oplátku dala já za to chci jen ať jsi šťastná života bych se vzdala však jedno nemůžu Ti dát mou mysl neb mou duši obklopuje tma a ačkoliv je místy krásná bolí míň, když zhasínám proto tedy jenom jednu svíčku mám ta provází mne v mnou nezvladatelných temnotách i tak nejsem sama přes prázdná místa v srdci Tebe s sebou neustále nosívám chci aby sis ji vzala pro Tebe navždy půjdu tmou jen prosím pohlaď moj

ach podzime ještě včera jsem Tebou žila ještě včera jsem Tebou dýchala pletl jsi vlasy mé dlaněmi tančily valčík zlehka bylo mi blaze, víš dokud jsi z probíhající vzpomínky nevytvořil stín dmula se ve mně slastná pýcha proč jsi tak smutný podzime když barvami píšeš poezii na plátno bělostné promítáš film umíráš a mrtvé bereš s sebou proč se mi z Tebe dech zatajil tak ráda bych tančila ve Tvém slunci ruce mne zebou.. a má paměť mé srdce mučí mohla jsem udělat víc chybíš mi včerejší podzime jsi tak lehký tak bez chyby včerejší, mrtvý, andělsky osamělý netušíš a nikdy se nedozvíš jak já trpím Tvým budoucím já které tak jako Tebe, ukončí pouhopouhá Tma kéž by mé slzy odnesl Tvůj pláč odlehči mysli, nebo se nikdy nedočkám? můj drahý podzime věnuj mi žlutý plášť já do něj schovám se ostříhám vlasy, smyji masku ukryji na věky šerednou tvář kéž by jsi uměl uzdravit duši a srdce hluboko uvnitř ztratila jsem se měla jsem sen, přiživovat mě ho stálo spoustu sil

ve vlaku lhostejnosti míjíme se stále na něco čekáme na znamení, na bouři či snad na déšť vše co naše lehkost snese neseme si s sebou bojíme se, plachost ukrýváme pohledy druhých chřadnou nad našim předstíraným já záchranným kruhem je nám tma oknem do nitra duše je náš stín je tak křehký, krví slepený závoj utkán ze stříbrných pavučin slzami před Bohem pokřtěný jsme děti strachu rodící se den co den z přirozených situací, okamžiků upřímný úsměv je lží zostuzen pod maskou ukrýváme pravdu cesta je celá rozmazaná rychle míjí vrásek čas před nedávnem ještě stála měla nejeden cíl a nestálý tvar tehdy byla přívětivá, vstřícná neměla hradby z oceli zvala nás všechny sluncem zulíbána my byli v opilství zlákáni nadějí vydali jsme se poznání vstříc představuji si jak spolu po té cestě jdeme jenom Ty a Já naproti ostatní, s úsměvem míjíme je cesta je bláznům stvořená ach, jak bláhová to představa, sic neznáme se o Tobě kradu si potají hřejivé sny je to jako pap

zdálo se mi o Tobě dnes nad ránem byl/jsi v mlze šedavé oči se chvěly zvědavě já měla masku, prošla jsem skrz pažemi sevřený strachem pas do ticha z prázdnoty odnes mě dám Ti své všechno, možná víc chce to přízraku jenom čas zatím zdáš se mi Ty odhoď mlhu já sundám nedobytnosti štít po Tvé přítomnosti prahnu i když jsem důvodem tolika slz a ukřivděných vět ubližuji, vím znám svůj monotónní život nazpaměť avšak chci Tě alespoň na okamžik mít pokusím se Tě získat, a když srdce Tvé v půli rozlomím snažila jsem se Tě varovat, víš.. nekoušu, bodám, okusíš? možná mne jednou políbíš ztratíš se v údolí očí mých v řece výčitek a slz Tě jednou utopím dám Ti radu milý můj neznámý nechceš-li mne spatřit vyhýbej se mi jsem neuvěřitelně plaché stvoření ucítím pohyb navždy zmizím pryč se svým světem, se vzpomínkami které Tvou tvář nenáviděly a srdce její byl neuvěřitelný kýč a přesto by Tě byly tak milovaly pokud by Tě nikdy nedostaly proto můj milý drahý musíš o

jsi moje tma, do srdce vnořená jsi prázdno, i to co mu přebývá jsi moje spása, zároveň můj osudný hřích jsi i můj úsměv, pláč i šílenství smích já jsem Tvé všechno, beze mne nejsi víc než nic říkají Ti netvore, já říkám Ti příteli netvore můj ve mně ukrytý dýchat smíš, jen když já nevnímám, jen když sním jsi stále zde, ne však beze mne tma má, ve mně ukrytá, Světlo, dítě tmy, v Tobě zaniká a navzdory jsi nádherná anděl padlých moje křídla má nadějí jsou zlomená v úsměv zkroucená těla podobných špínou brodí se, v očích se zrcadlí sebeklam říkají ,,může za to moje tma" belhají se, těla zlomená jedno z nich jsem já jsem ta neproniknutelná tma, bezcitná a šílená jsem Tvá rakovina, nevíš, že umíráš zamiluješ se do mne, já Ti naoko srdce dám jak Ty slábneš, já na síle nabírám říkej mi Štěstí, lásko bláhová miluješ mne, já Tě drtím, objímám a když konečně usneš, nestačí mi to, chci dál Tvoje rodina mi taky jednou srdce dá můj úsměv je kouzelná předehra zav

vedeš mne stínem duše své a já slepě následuji nemůžu totiž odmítnout a tak v pokoře nastavuji srdce slovům Tvým Ty do něj nožem bodáš mne a slzy tečou po tváři ta jako vodopád se zdá v očích duše raněná nekonečná a přesto tak bolavá do zad mi rány posíláš já je s pláčem přijímám a v pokání k nebi zřím tak jako postřelená laň v pasti lapená prosím Boha ať mě oprostí má vůle nechť je svobodná a oči nech se osuší ruka útěchy po tváři pohladí už nepláču, už to tak nebolí tělo mé schoulené už se Tě nebojí ještě před chvílí v křeči bylo a bylo slabé, teď už nic necítí říká ne přítomnosti Tvé navzdory nebylo toho málo a zase klíčí z jizev sad ozývají se nesmí na ně být zanevřeno jsou to paměti každé těžké chvíle která se pro mne stala břemenem teď jsou jich tisíce cíl v nedohlednu, nekonečné míle vzpomínek sad mne zve "pojď, uleví se Ti" volá "napojíš duši a zase jdeš" je to tak prosté, podivné ale opět se sebezapřením říkám NE chc

kroky svými zavíráš za sebou každý výdech zamykáš přede mnou svoji síň tvůj svět je Ti vším je jako nádech, pauza a pak navždy nic pouštíš mě k sobě jen v nejhlubších snech které nezveš, neovlivníš jsem Tvé podvědomí, Tvá sladká neřest jež jsi si zakázal, zavrhl, zanevřel na ni i tak se stále vracím, jen když spíš líbám Tě na tvář, na čelo, na vrásky protože ve skutečnosti nic necítím a tak Tě škádlím, trápím v mlze když budu chtít, už mě nespatříš hraji si s Tebou, mimo sen nic netuším to Ty mne tvoříš, i když jsi mne nechal jít chtěl jsi poznat, jaké to je, být doopravdy sám tak nyní buď, nech mne konečně jít buď svobodný, žij! přiznej, že chceš ať umírám! ale Ty ne, nedokážeš mne opustit hned jakmile usneš, opět zlomím Ti srdce které jsi zavřel přede mnou již a co z toho? snad jenom pocit bude Ti neskutečně trpce a mně stále líp a líp vyžívám se v bolesti a pýše já zotavím se, ale co Ty? dokážeš beze mne plnohodnotně žít? když umřu ve snech, umřu i v

v odrazu svém spatřil jsem svět byl plný šedé, černé, slepých stěn a v tom všem oči modré, vodové tající pod tíhou nevyřčeného břemene a taky vlasy, zlaté, občas ztrápené chtěli je ostříhat, větře odnes je! v tom strachu a v té panice, ústa se třásla lapala po dechu, chtěla zakřičet, marná snaha jejich obličej je ustaraných vrásek sad a jizvami píšu paměti, na které budu vzpomínat řečí těla je pot a neustávající třes dovolím jim mé bezvládné tělo na okamžik nést v něm něco tlačí, bodá a svírá jediné co mělo, byla jeho síla mé skleněné vězení je můj z pavučin hrad oči své jednou v něm nechám zhasínat až budou pohaslé třebas maličko jen rty usmějí se, jakby splnil se jim sen svlažím je naposled, podívám se skrze hrad pohlédnu na všechny stíny, jež za sebou hodlám zanechat jak bláhový jest okamžik pro který chtěl jsem žít teplo by hřálo mě ze vzpomínek, z nich pověz, jaké to vlastně je, světla naposled zhasínat vědět, že na shledanou nestačí, že sbohem musíš dát t

přede mnou mlha a za mnou stín já do ní kráčím sama s tmou stín je mých vzpomínek klín pohltí-li mne, musím zahynout tak kráčím do ní se svou tmou z očí mi rosa na řasy hraje kdekdo by řekl, že jsem doprovázen muzikou avšak pod maskou není mi blaze jdu barvou žlutou, místy červenou občas spolu ve vzduchu tančí kde země je jim maminkou ze které přišly, a do které se vrací znáš ten pocit, kdy padáš k zemi a nemůžeš tomu zabránit řítíš se do ticha, kde nic není že nemáš zájem, říct nesmíš ty lapáš po dechu, křičet chceš ruce před sebe s panikou vrháš máš strach, ale stále vpřed jdeš naději neztrácíš, žádnou nemáš byl právě podzim mrazivý den měl jsem vše o čem každý sní zemřel jsem

ve jménu smutku kráčím v řadách padlých na úkor vlastního pudu oděn v popel zapomnění v očích minulost a hřích neexistujících přání nesplněných pých ve jménu strachu míjím nepřítomně davy já uvnitř trnu ony kácejí se k zemi táhnou mne k nebi nemůžu zůstat stát ani je nechat být tak jako nemůžu zavřít oči a provždy odejít ve jménu samoty nikdo se nechce připojit v mé utopie potupy kdy nevím kudy kam kam se má duše ubírá možná jsem prostě zůstal sám tělo to cítí, duše to ještě popírá ve jménu bolesti která mne hřeje tak jako dělával to smích a známá vráska z mého obličeje ta upadla v zapomnění již však jizvy na vážnosti neztrácejí jsou pro mne něco jako věčná mříž ve jménu plachosti zavírám oči, když jdu bouří obepínám rukama boky ukrývám se do lží a slyším jen ptáky ve své nevinnosti už s pravdou nebojuji ve jménu odporu který už dávno není zapaluji mu na pozdrav svíčku budu doufat v odpuštění vzdal jsem to, vím nepláču nic tím nezměním ve

Dnes na mne padla nostalgie nebo každodenní smutek, nevím přesně. Vzpomínám na dny, které jsem strávila s klidem v duši a s úsměvem na rtech. A že jich bylo sakra málo! Jeden z těch dnů byl po boku Malého Prince, který je v každém z nás, jde o to si uvědomit, jaká jsem byla a jaká jsem nyní, a také doufat, že ještě nějaké "já" bude. Pamatujete si na to, že jste byli děti? Vzpomínáte jaké to bylo? Pokud se Vám na tváři objeví alespoň nepatrný úsměv, znamená to, že jste nezapomněli. Dokážete se dívat na svět očima dítěte? Ne nadarmo se říká, že svět patří bláznům a dětem ( alespoň já to říkám ). Já ovšem nevzpomínám ná některé pasáže ze svého dětství s láskou, na druhou stranu některé byly zase k nezaplacení! Mám moc ráda spisovatele jménem Antoine de Saint-Exupéry, který mi toho svými slovy moc dal, tak jako každý umělec, kterému naslouchám. Vzpomínám na své spisovatelské začátky  pokusy. Byly k smíchu, tak jako jsou dodnes, ale je krásné na ně narazit a pře

jako můj život je jenom jedna cesta ke spáse ta, pro kterou si má duše oči vypláče ta bolest ze smutku zaplavuje srdce ach mé slzy chutnají trpce Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici. - Kurt Cobain   „Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ - Jan Werich jako můj svět jaké to je kde já bláhově na druhém břehu utíkám se, tonu „Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být vyhnáni. Ve vzpomínkách i poupě, rozvíjí se v nejkrásnější růži.“ - Johann Wolfgang Goethe ve vzpomínkách svých pluji každým dnem stydím se, že jsem kdo budu se asi nedovím jednou se v nich snad utopím  Kde není chuť a odhodlání, není ani tep a dech.. poloviční úsměv ve tváři se zrcadlí rosa snů mých včerejších lituji a stydím se usměji se nevinně Každou vteřinu svého života lituji, že nejsem dost dobrá ani sama p