Divnotvor - Blog Básníka

osamocena opodál stojím opita svatozáří všude kolem nástrahy bílo-šedou mlhu míjím každá se jinak tváří nevidím úsměv, radost, sny kde jsou ty svaté dny kdy já jediná tvářila se znechuceně do tmy do ticha nyní kamkoliv jdu kohokoliv míjím svoje oči k smutku pnu a nadále sama jsem zármutek svůj jen se svou duší sdílím lidé kolem kráčí na tváři mají zrcadlo tak jak se oni tváří tak cítím se já každý den co je to jen napadlo zrcadla odrážejí pohled můj vrací mi úder o němž nemám ani tušení zastav se časovači, stůj! nemůžu dýchat nemůžu ven je to kolotoč, jež nestaví představuji si loďku bojující moře je rozbouřené loďko prosím Tě, nezastavuj! pluj! třísek je všude mnoho loďka se potápí na ní tvor, co plavat neumí ticho slyšíš to to ticho a najednou svítání věřím, že po dni bouře ukáže se duha a když ne, tak kráčím/pluji dál s dírami v duši, srdci piji víno červené jako krev to co neopiju,  nadále trpí už neslyším tep navenek laň, vevnitř lev

míjíme se bez povšimnutí tak jako míjejí se hvězdy jsme jako bez očí bez duší a srdcí jako prázdné schránky plné vzduchu kterým se občas zasteskne po vzduchu tónu hlasu písni citu jež léčí smutek v tísni a překonává tíži ve které setrvávám a vnitřně pláču pláču sám až najednou začne padat hvězda má a té druhé to nedá tak zachytí ji křídly obejme v celé šíři těší to co jiný nepotěšil nikdy ji to neomrzí dává pozor neopouští