bezcitná

kroky svými zavíráš za sebou každý výdech
zamykáš přede mnou svoji síň
tvůj svět je Ti vším
je jako nádech, pauza a pak navždy nic
pouštíš mě k sobě jen v nejhlubších snech
které nezveš, neovlivníš
jsem Tvé podvědomí, Tvá sladká neřest
jež jsi si zakázal, zavrhl, zanevřel na ni
i tak se stále vracím, jen když spíš
líbám Tě na tvář, na čelo, na vrásky
protože ve skutečnosti nic necítím
a tak Tě škádlím, trápím v mlze
když budu chtít, už mě nespatříš
hraji si s Tebou, mimo sen nic netuším
to Ty mne tvoříš, i když jsi mne nechal jít

chtěl jsi poznat, jaké to je, být doopravdy sám
tak nyní buď, nech mne konečně jít
buď svobodný, žij!
přiznej, že chceš ať umírám!

ale Ty ne, nedokážeš mne opustit
hned jakmile usneš, opět zlomím Ti srdce
které jsi zavřel přede mnou již
a co z toho?
snad jenom pocit
bude Ti neskutečně trpce
a mně stále líp a líp
vyžívám se v bolesti a pýše
já zotavím se, ale co Ty?
dokážeš beze mne plnohodnotně žít?

když umřu ve snech, umřu i v životě Tvém
uleví se Ti, slibuji
a co když přece jen ne
zemře i část Tebe, kterou jsem okupovala
jsem vir, který nikdy úplně neprohraje
srdce jež bije ač necítí, rozumíš?!

ráda bych podotkla, že už v těch snech jsem dávno mrtvá
to o čem sníš, neexistuje, nespí s Tebou, nemyslí
skutečně stále tvrdíš, že jsem kdysi byla Tvoje víla?
možná, ale jsem jen víla temných chvil
taková jsem a taková jsem vždycky byla
jen Tys to neviděl a nevidíš
že vyžívám se v trápení a nežádám nic víc
toť mé štěstí, moje slast
bezcitný člověk nemůže umírat
srdce mé je mrtvý hradu pán
i když jsi ho prosil
on se Ti vyhýbal
jen kradl myšlenek Tvých čas

s citem se člověk rodí
já bez něj a bez něj i umírám
i tak nežiji
z toho mám neskonalý strach

mé oči slzy roní
jen když vzpomínám
na to kým jsem chtěla být
kým jsem
a kým jsem zemřela
v očích Tvých i okolí
vzpomínky jsou nehlasný výkřik do ticha

za celý život v kůži člověka jsem nespatřila větších chvil, než okamžiků, kdy se mi před očima skrze duši promítá film utkaný ze vzpomínek