Divnotvor - Blog Básníka

zdáte se mi smutný pane jak Vám můžu pomoci? ukolébal jste se pláčem k spánku, který nekončí jste tak smutný, nadčasový nepláčete, jen se zdáte neexistující, snový pomoci se nedočkáte zdáte se mi smutný pane lze Vám nějak pomoci? utřít slzu, která kane hoří a řítí se po tváři jste plný očekávání, tak tichý naděje se nevzdáváte držíte se vlastní pýchy je to to jediné co máte zdáte se mi smutný pane můžu rámě nabídnout? v očích plamen ještě plane nenechá Vás umrznout jste tak silný ve svém smutku který drží se vás rád nabídnul Vám kdysi ruku chtěl si s Vámi hrát zdáte se mi smutný pane můžu Vám tvář osušit? vytáhnout co v oku trne alespoň se pokusit jste tak živý, i když mrtvý v očích teď už jenom tma to, co trpělo, už neví že křičelo do ticha zdáte se mi smutný pane můžu už Vás utěšit zavřít víčka, milé dítě a pak nechat odejít

jako v modré mlze kráčím myšlenkám svým unikám provinilost smutně tlačím jako polorozbořený chrám jako do ticha se beze slov Boha ptám sama se sebou si povídám a ozvěna je mého světa pán jako tehdy poprvé, už tolikrát jako včera, tak i dnes vzpomínám a slzy tečou, tvářemi je podpírám pálí jako oheň, bolí jako ďas ty umíráš a já vím, co znamená být sám jako ta lež, která roste do nebes tak smutek můj se snaží kvést a já zalévám jej jako pes jež označil si místo a vytyčil mez jako nádech do prázdna poslední ze všech sil se přežít pokusí i když duše nechápající naprázdno dí poslední pokus ze sebe vypustí jako strach, jež je vždy o krok vzad držím se zuby nehty špatných rad a pláču, že jsem sama sobě vrah který se nikdy neměl doopravdy rád jako pocit studu a šepot svědomí zříkám se sama sebe se vší ctí kdo zná mne, ví že nic necítím ani nechci, nemám na to žádných sil jarní únava, deprese, regrese, úzkosti, pocity existenčních nesrovnalostí, nevyro