Divnotvor - Blog Básníka

jestli ještě stále biješ biješ mne a nebo ve mně? bolestí křičíš, snad že žiješ občas stydlivě a jemně rdí se Tebou tváře mé když oči střetnou oči kradmo jen vnitřně, a vně ne když oči tajně spatří jeho setkají se duše dvě a srdce možná snad jen jedno kéž by někdy bylo mé nechci být jen pouhé tělo biješ-li, jsem člověkem? dnes je ta chvíle, kdy jsem a přece vše řeším útěkem biješ-li mne, máš černý lem navzdory přála bych si být v jediném okamžiku Tvého bití poznat tu bolest, pro toho žít kdo za Tebe mne prudce chytí pukneš ve vteřině aniž by tušil že pro něj biješ, biješ mne a přestože nejsi, proč tak bolíš? mně jsi ničím, pro někoho vše To be honest, I am afraid, so please forgive me for what I have destroyed before it could be alive. I am afraid of  telling things as they are, were, as I feel, felt.. It's too late again to be a real human. I am afraid of my fears. The fears are monsters inside of my body, inside of parts, where real people h

I carry you under my skin as a memory, as a mood and it's a colour too sometimes it's pink but mostly baby blue where your eyes were an ocean for my thirsty soul one drop for heart with no emotion thereafter I felt alive for a second you were mine I stood in a light in which I was the only darkness however I still smiled moreless I carry you under my skin and that scar is really blue please forgive me too for I have sinned I made me make you leave because I had nothing to offer you I couldn't breathe screw you! I died because I needed you to live so I hope you do

nad krajinou se pomalu stydlivě smráká a tělo mé obklopuje noční motýl, noční ďas v dnešní podvečer moje duše stíny láká otevřu okno do tmy, zavřu víčka konečky řas co kdyby dnešní chmury nikdy neuvadly už více neznala bych hlubší pád mé vědomí by tak krásně monotónně kradly potají a bez lítosti, nač se bát jako tichá loutka ovládána vlahým větrem v očích bez citu a bez jisker, kde byla bych jen pouhým nemotorným tělem nakonec o to Ti světe přece jde! oči ve strachu zamknuté a náruč rozpjatá vemte si to tělo prosím, osvoboďte mě pohltíte-li jej, budu konečně svobodná dnes už je pozdě ze dna níže dostat se tak zase zítra je nový ze starého den jsem napjatá zda dočkají se rána můj stín dnes bohužel opět nezemřel a tak tedy neodcházím do snů sama Věřím, že v každém z nás existuje náš osobní, malý svět, do kterého se rádi utíkáme ve chvílích, kdy máme strach, cítíme smutek, bolest, či obklopí nás stíny. Mnohdy to ani nepostřehneme. I já mám svůj utopický svě