Divnotvor - Blog Básníka

navzdory smrti žiju dál v polotemném světě lidí i strach se bál když zneuctili dítě a ono pláče, hledá klid oči v naději konce zavírá jednou ho jistě bude mít až přestane ho srdce týrat na dlani popel sypký který mu připomíná hřích vítr ho sfouknul na hromádky je tu, i když jej přikryl bílý sníh a až slunce vrátí se objeví se apriorně zas minulost přijde hlučně v tíze tam, kde nikdo nehledal kaz představ si, že máš chmýří co z dlaně rozfoukáš ono odletí, a jak netopýři narazí do zdi a ty bys měl utíkat pokud nechceš běžet po kolenou jednou musíš vstát i s ideou opětovaně zlomenou pozměněnou tisíckrát

a na obloze zase slunce zase? ach pane Bože ne přes mříže jen tak lehce vykukuje tichounce opatrně nesměle do očí mi lže cožpak můžeš býti šťasten můžeš? když zpoza stromů rodí se zas a znova ten samý monotónní den snad to není ani pravda kéž by pouhý sen pak sen se stane noční můrou stane? ta odletí, tím pádem zemře ten okamžik, ta chvíle její existence a jako by tu ani nebyl se sluncem na noc odejde do hlavy mojí, kde v touhu změní se touhu nejtajnější, kterou neřekneš neřekneš? ne, neboť bál by ses že zemře jako slovo co vyslovili, a pak už víckrát ne a tobě nezbude než doufat že opět zjeví se

všem nám narostou křídla až z nebe spadne hvězdný prach a hvězdy potají si budou šeptat o choré hlavě a úsměvu jež v téhle době na tomhle místě hyzdí světa tvář v tichosti čeká oslabená linie posouvající se zbaběle kupředu a před ní hrozící vichřice při které usínám hledíce do stropu a zase k zemi zpět sníce o zázraku přemýšlím potají o životě a hlava v oblacích měla jsem sny, avšak zle je když růže vonící trny má blahoslavený lehkomyslný ten jež je bez viny ale neposkvrněný si hlídá své svědomí stanula jsem kdysi před tváří těch znavených žen kterým k úsměvu štěstí nestačí a vtip je zde pokořen když myšlenky se vynoří o pocitu to hřejivém víčka padnou bez boje těch smutných plachých žen

znám jedno místo okolo plot a taky mřížový tak trochu skvot tady je jisto ticho a mráz nebezpečně pomalu uhání čas znám jej již dlouho déle než vím zvykla jsem si už neprosím nosím bílé roucho jak anděl páně občas lítávám avšak marně znám taky zahradu a ptáky v ní tak křehké, nádherné až člověk sní a má v nich náhradu symfonie tak zvučné při které si člověk svědomí myje znám tváře bez jmen i jejich trápení při kterých pláču slzy jsou znamení není to pouhý sen! umírají, víš zavnitř copak se ani trochu nedivíš?

zastavila jsem se jen na moment na okamžik zde zůstala jsem navždy nevím kde kudy zase ven ten krok jež mě dělí od odhodlání trvá již 19 a 1 rok nadechnout se zhluboka sladký to vzduchu mok sladká to svoboda jak je to těžké postavit se z pádu hezké když nevím jak smutné k čemu je býti rak pozpátku chodit nelze a ani dopředu už ne tak sakra přece uvědom se dnes po čem to tvé srdce touží, nezná mez! já stále jenom bloudím v očekávání se zmítám svědomí své soudím dala jsem mu doživotí to svobodu loudí pláče, žebrá, slzy roní svobodu jež jsem nepoznala marně hledám co já bych za ni dala všechno co mám to když jsem byla malá zasadit jsem ji měla v rám pak ale zůstala by sama ve zlatém vězení neměla by mě proto ráda jsem chamtivec a to není jediná vada jsem její vrah a zločinec tak tedy zastavila jsem se a na věky tu spím nemám vůli vzepřít se v prostém ne otevřít oči tady mě máte, jsem zde! prášky, a zase se vše točí