Divnotvor - Blog Básníka

jsme jenom kusy masa masy masa stojící v kuse plechu někteří mají srdce z ledu jiní zase z kamene také mám místo něho kámen drolící se den co den přála bych si vzít jej v dlaně rozdrtit jej dřív, než někdo udělá to svým vlastním kamenem a tak jej drtím zdrcená ačkoliv vím, že konce není je to nepopsatelná úleva neznám Tě, nicméně jsme stejní vždyť víš já slyšela jsem, že jsi kdysi ve svém srdci city měl ještě než jiskry v očích vyhasly Ti jaké to bylo, řekni prosím jen dá se to vrátit zpět? víš já jsem jen maska s maskou pod tou svrchní úsměv mám slzám ji mám skrytou pod druhou srdce, možná, ukrývám pak procitnu, jsem opět pevný trám vždycky jsem chtěla k výšinám vznášet se, umět létat jako pták nicméně od kapek deště těžká křídla mám bolí mě, že je každý v tomto letu sám pro tyto city hynu, umírám je zbytečné vyčítat si něco, co se stalo, je třeba jít dál, neohlédat se, ale přijmout to kdo neumí akceptovat činy druhých, ale hlavně svoje, nikdy nepo

kdybych uměl milovat, miloval bych jenom Tebe,  ale protože to neumím, buď mou múzou  alespoň ve  tmě ve snaze utopit poslední známky citu v alkoholu, utopila sama sebe aby našla odvahu říct mu "prosím Tě, veď mě" kdybych uměla milovat, milovala bych ho tak jako slunce je v zakázané lásce s měsícem jedním tělem ve snaze pochopit její duši, opil tu svoji na dno je někým jiným, nesluší jim býti ignorantem a slepcem jdou proti zdi, jdou, dvě oddaná bezcitnosti těla opilá, zmatená, přesto stále k existenci odsouzena on má duši možná, její snad, nevím, kdysi byla celá až zarazí je navzdory tvrdohlavým srdcím stěna přitisknou dlaně na zeď, jedna opíše druhou on zašeptá nesměle "prosím, budeš mou múzou ve tmě?" okamžik je nesmělá, pak vzplane nepopsatelnou touhou v tu chvíli konečně vykřikne "veď mě!"