kým teď jsi? (pábení III)
nejspíš existuje tisíc důvodů proč nemůžu spát
- jedním z nich je určitě specifický a zároveň každodenně tak monotónní zvuk vydávající člověk sdílející se mnou tuto místnost, tento prostor, ten kousek mého vlastního světa, který je neproniknutelný
migréna dosahuje neuvěřitelných rozměrů a tak se naskýtá otázka, proč to až tak moc vnímám?
- dalším je snad můj mozek, který se mi zakazováním pohybu očních víček směrem dolů, snaží říci, že jsem plnohodnotně nevyužila dnešní den, ostatně tak jako ten včerejší a ten předtím, nenávidím se za to a nenávidím se také za to, že se nenávidím z nesmyslných důvodů
- mozek mne také varuje, že zítřejší den nebude o nic slibnější, možná bych neměla vstát
co kdybych to pro jednou udělala a nikdy nevstala?
hmm, pro jednou?
lžu si už i vyťukáváním písmen do klávesnice, nemůžu ten pohyb zastavit, dosáhla jsem vyšší úrovně
jako by to bylo jednou, směšné!
bylo to víckrát než jednou, bylo to víckrát než nebylo
jsem spokojena s koncem každého dne, se zapadáním slunce, které sleduji oknem a cítím se, jako by zapadalo právě a pouze jenom pro mne?
ovšem že ne, kéž bych byla
dával by pak můj život smysl?
ne..
smyslem mého života je ten nesmysl, který žiji, vyžívám se v tom
vyžívám se v každé situaci, kdy zakopnu, kdy se chovám praštěně, nestrojeně, nedávám si pozor, prostě žiji! a já si nikdy nedávám pozor, prostě jsem
okamžik, kdy si na něco vzpomenu a jen se tak usměji, procházející davem šedi a pak, pak se zase zařadím, pro mne znamená hodně
znamená, že se dokážu usmát při vzpomínce na něco co bylo a stále je
vždyť šedá je tak úchvatná, je středobodem černé a bílé, středem mojí cesty, na které jsem se zastavila, už ani nevím v kterém roce
zvláštní, že si nemůžu vzpomenout, jako bych to vytěsnila
nezdálo se mi to náhodou?
byl to ten den, kdy jsem skutečně mohla spát a využila toho?
kdo ví, snad zdál se mi o tom sen
kdo ví, kým vlastně jsem, když já sama nemám ponětí
kdyby mi to někdo řekl, daruji mu svůj svět a odejdu do prázdna, které se snažím zaplnit posledních pár nezvěstných let
- proto mne bolí hlava.. "cogito, ergo sum"
asi snad ano, ale navzdory tomu slovu "jsem"
nemám ten pocit, ačkoliv jdu, stojím, dýchám a lapám po dechu zároveň
okolí se mne neustále ptá: "proč jsi pořád tak smutná"?
já odpovídám "nemohla jsem nikdy bezstarostně spát"
- je 22:54 a já rekapituluji svůj den: kostel, jídlo, postel, Harry Potter, jídlo, Matrix, postel
chybí mi tam nějaká smysluplná činnost, například škola, když už jsme v tom zkouškovém období
nechávám to plynout, ostatně jako vždycky, je mi to jedno, zase se nenávidím, i když to nemyslím vážně, není to tak horké
co můžu nechat vyšumět kromě školy? lidi? staniž se, je čas si odpočinout
- blíží se Vánoce a já si zase připomínám uplynulé roky, sem tam se usměji, sem tam se dostaví úzkostlivý pocit z toho, jaké budou ty "svátky" letos
přeji si, aby byly hezké
chci, aby u stolu seděli lidé, kteří nepřijdou, budu na ně tedy myslet a snad se usmívat
chci, aby tam seděl člověk silnější než kdokoliv koho znám
až to přijde jednou ke mně, chci být jako Ty, kéž se budu usmívat, obejmu to, jako temnotu, která mne obklopuje v určitých intervalech a já ji nechám, tak jako nikoho jiného
z ní nemám strach, není člověkem
- 23:01, je čas na další film, tak třeba Donnie Darko
asi umřu zaplavena filmy a knihami (díky Bohu, že ne kočkami)
promítl se mi titulek, který by byl v novinách: "Zemětřesení způsobeno neidentifikovatelnými zvuky (ne tak docela neidentifikovatelnými, epicentrum se nacházelo ve vedlejší posteli), pohřbilo bývalou studentku VŠB"
dobře, myslím, že nesmyslů stačilo, pábení by mělo být zakázané, alespoň mně
co když zavřu oči a když je zase otevřu, budu se usmívat?
tak třeba teď.
(jo a gratuluji, právě jste promarnili, pár vteřin svého života čtením tohoto nonsensu)
- jedním z nich je určitě specifický a zároveň každodenně tak monotónní zvuk vydávající člověk sdílející se mnou tuto místnost, tento prostor, ten kousek mého vlastního světa, který je neproniknutelný
migréna dosahuje neuvěřitelných rozměrů a tak se naskýtá otázka, proč to až tak moc vnímám?
- dalším je snad můj mozek, který se mi zakazováním pohybu očních víček směrem dolů, snaží říci, že jsem plnohodnotně nevyužila dnešní den, ostatně tak jako ten včerejší a ten předtím, nenávidím se za to a nenávidím se také za to, že se nenávidím z nesmyslných důvodů
- mozek mne také varuje, že zítřejší den nebude o nic slibnější, možná bych neměla vstát
co kdybych to pro jednou udělala a nikdy nevstala?
hmm, pro jednou?
lžu si už i vyťukáváním písmen do klávesnice, nemůžu ten pohyb zastavit, dosáhla jsem vyšší úrovně
jako by to bylo jednou, směšné!
bylo to víckrát než jednou, bylo to víckrát než nebylo
jsem spokojena s koncem každého dne, se zapadáním slunce, které sleduji oknem a cítím se, jako by zapadalo právě a pouze jenom pro mne?
ovšem že ne, kéž bych byla
dával by pak můj život smysl?
ne..
smyslem mého života je ten nesmysl, který žiji, vyžívám se v tom
vyžívám se v každé situaci, kdy zakopnu, kdy se chovám praštěně, nestrojeně, nedávám si pozor, prostě žiji! a já si nikdy nedávám pozor, prostě jsem
okamžik, kdy si na něco vzpomenu a jen se tak usměji, procházející davem šedi a pak, pak se zase zařadím, pro mne znamená hodně
znamená, že se dokážu usmát při vzpomínce na něco co bylo a stále je
vždyť šedá je tak úchvatná, je středobodem černé a bílé, středem mojí cesty, na které jsem se zastavila, už ani nevím v kterém roce
zvláštní, že si nemůžu vzpomenout, jako bych to vytěsnila
nezdálo se mi to náhodou?
byl to ten den, kdy jsem skutečně mohla spát a využila toho?
kdo ví, snad zdál se mi o tom sen
kdo ví, kým vlastně jsem, když já sama nemám ponětí
kdyby mi to někdo řekl, daruji mu svůj svět a odejdu do prázdna, které se snažím zaplnit posledních pár nezvěstných let
- proto mne bolí hlava.. "cogito, ergo sum"
asi snad ano, ale navzdory tomu slovu "jsem"
nemám ten pocit, ačkoliv jdu, stojím, dýchám a lapám po dechu zároveň
okolí se mne neustále ptá: "proč jsi pořád tak smutná"?
já odpovídám "nemohla jsem nikdy bezstarostně spát"
- je 22:54 a já rekapituluji svůj den: kostel, jídlo, postel, Harry Potter, jídlo, Matrix, postel
chybí mi tam nějaká smysluplná činnost, například škola, když už jsme v tom zkouškovém období
nechávám to plynout, ostatně jako vždycky, je mi to jedno, zase se nenávidím, i když to nemyslím vážně, není to tak horké
co můžu nechat vyšumět kromě školy? lidi? staniž se, je čas si odpočinout
- blíží se Vánoce a já si zase připomínám uplynulé roky, sem tam se usměji, sem tam se dostaví úzkostlivý pocit z toho, jaké budou ty "svátky" letos
přeji si, aby byly hezké
chci, aby u stolu seděli lidé, kteří nepřijdou, budu na ně tedy myslet a snad se usmívat
chci, aby tam seděl člověk silnější než kdokoliv koho znám
až to přijde jednou ke mně, chci být jako Ty, kéž se budu usmívat, obejmu to, jako temnotu, která mne obklopuje v určitých intervalech a já ji nechám, tak jako nikoho jiného
z ní nemám strach, není člověkem
- 23:01, je čas na další film, tak třeba Donnie Darko
asi umřu zaplavena filmy a knihami (díky Bohu, že ne kočkami)
promítl se mi titulek, který by byl v novinách: "Zemětřesení způsobeno neidentifikovatelnými zvuky (ne tak docela neidentifikovatelnými, epicentrum se nacházelo ve vedlejší posteli), pohřbilo bývalou studentku VŠB"
dobře, myslím, že nesmyslů stačilo, pábení by mělo být zakázané, alespoň mně
co když zavřu oči a když je zase otevřu, budu se usmívat?
tak třeba teď.
(jo a gratuluji, právě jste promarnili, pár vteřin svého života čtením tohoto nonsensu)
to čumíš na mě? (ksicht aka kousnu Tě, nečum) musculus biceps brachii progress lvl 0
blue hair = blue brain => lvl 2 x 10 exp 99
Komentáře
Okomentovat