ničící
sny jako kdysi, utkané z vláken stříbrných pavučin tak lehké, přesto pevné, bez naděje na únik zvykla jsem si otvírat jim bez protestů náručí šplhají levandulovými vlasy po vůni co kdybych zemřela dříve než Ty? u okna utýrána bezmocným čekáním odkázaná na nic než svůj vlastní stín pak nezasloužím si žít čas deštěm smáčený každičký hřích údolím slzavým občerstvený hluk výčitek už ztich sprostý objekt myšlenek zvrácený co kdybys zemřela dříve než já? nemocí zmožena, zlomená pak staniž se světlem mým nekončící tma kůže mé mysli budiž věčně v černé oděná pláč jediná úleva napjatých strun a řas střemhlav lechtající kůži nesměle zastavit může jej jedině mráz jak ve vzduchu, tak v srdci i na těle co kdybychom zemřely obě dvě? na ticho postupně kolující, rozlévající se krví nejdříve Ty, pak já, společně já žiji dokud jsi v mém ledovém srdci písní ticho znamená pro mne víc než prosté nic jemné pohlazení po tváři, duši ačkoliv nic je mi vším prázdnota tic