Divnotvor - Blog Básníka

vedeš mne stínem duše své a já slepě následuji nemůžu totiž odmítnout a tak v pokoře nastavuji srdce slovům Tvým Ty do něj nožem bodáš mne a slzy tečou po tváři ta jako vodopád se zdá v očích duše raněná nekonečná a přesto tak bolavá do zad mi rány posíláš já je s pláčem přijímám a v pokání k nebi zřím tak jako postřelená laň v pasti lapená prosím Boha ať mě oprostí má vůle nechť je svobodná a oči nech se osuší ruka útěchy po tváři pohladí už nepláču, už to tak nebolí tělo mé schoulené už se Tě nebojí ještě před chvílí v křeči bylo a bylo slabé, teď už nic necítí říká ne přítomnosti Tvé navzdory nebylo toho málo a zase klíčí z jizev sad ozývají se nesmí na ně být zanevřeno jsou to paměti každé těžké chvíle která se pro mne stala břemenem teď jsou jich tisíce cíl v nedohlednu, nekonečné míle vzpomínek sad mne zve "pojď, uleví se Ti" volá "napojíš duši a zase jdeš" je to tak prosté, podivné ale opět se sebezapřením říkám NE chc

kroky svými zavíráš za sebou každý výdech zamykáš přede mnou svoji síň tvůj svět je Ti vším je jako nádech, pauza a pak navždy nic pouštíš mě k sobě jen v nejhlubších snech které nezveš, neovlivníš jsem Tvé podvědomí, Tvá sladká neřest jež jsi si zakázal, zavrhl, zanevřel na ni i tak se stále vracím, jen když spíš líbám Tě na tvář, na čelo, na vrásky protože ve skutečnosti nic necítím a tak Tě škádlím, trápím v mlze když budu chtít, už mě nespatříš hraji si s Tebou, mimo sen nic netuším to Ty mne tvoříš, i když jsi mne nechal jít chtěl jsi poznat, jaké to je, být doopravdy sám tak nyní buď, nech mne konečně jít buď svobodný, žij! přiznej, že chceš ať umírám! ale Ty ne, nedokážeš mne opustit hned jakmile usneš, opět zlomím Ti srdce které jsi zavřel přede mnou již a co z toho? snad jenom pocit bude Ti neskutečně trpce a mně stále líp a líp vyžívám se v bolesti a pýše já zotavím se, ale co Ty? dokážeš beze mne plnohodnotně žít? když umřu ve snech, umřu i v