žiji
Život. Je to něco, co nedokáži definovat, aniž bych nezačala slovem Život a neskončila slovem Smrt. Vlastně je sám o sobě krásný, když si jej představím rodícího se v přírodním prostranství, kde prozpěvují roztodivní ptáci, které nedokáži identifikovat po tónu toku, ale i tak v nich mé uši našly zalíbení. V této voňavé představě rozpažím ruce od těla a nasávám život každým pórem své pobledlé kůže, schovávající se stydlivě před hřejivými paprsky slunečního svitu a s nádechem a výdechem cítím, že žiji. A čerstvý vzduch mi chutná. Ach, svoboda mi chutná. Přejedu dlaní po trávě a bloudící prsty utrhnou květinu, která vypadá, že tam rostla celý její život jenom pro mne. Přičichnu si k ní, usměji se a vložím si ji za ucho do svým plavých vlasů. Znovu se usměji, něco mne vevnitř hřeje. Je to snad radost ze života, který je tak bezstarostný, či by mohl být? Zapudím tuto myšlenku ještě jedním rozpažením a bosýma nohama udělám piruetu v trávě, pak se líně svezu dolů pod kmen rozvětveného baobab