Divnotvor - Blog Básníka

možná jednou naše duše překonají stíny a srdce přehluší všechny ozvěny viny možná tam někde venku v tichu, ve tmě září všechny hvězdy jenom Tobě možná že každá slaná kapka deště políbí oceán a do moře se vpije možná že když vítr smutně zpívá bolest Tvá je v něm bezpečně skryta možná je tráva díky rose mokrá z nebeských kukadel, která byla smutná možná v těch slzách rád bos tančíš jen proto, že Ti kdysi řekli ,,nesmíš" možná nedokážeš vůbec milovat a třebaže Tě to trápí, budeš se usmívat a tak možná kráčíš věčně v mlze která je uklidňující ač chutná trpce možná je zpěv ptáků láskou k světu ač ji slyším, nikdy ji nenaleznu možná jsou Tvoje řasy zamčená brána je od pavučin, směšně zatvrzelá, sama možná jsi se narodil a hned zemřel říkáš si, že jsi dýchat sílu neměl možná, třebas jen na okamžik v duchu zatoužil jsi udělat znovu stejnou chybu možná je stále jen nerozhodné možná drží Tě v pasti, dokud je mysl slabá možná co kdybys na chvíli odemkl bránu

Jednoho dne se probudila a otevřela oči. Z tváře si odhrnula vlasy, usušila slzy a protáhla se s myšlenkou ,,kéž bych prospala celý den".  Jako každý jiný den šla k oknu a otevřela jej dokořán, vyklonila se a pohlédla do oblak, kde spolu páry vlaštovek tančily ve větru. Uběhlo několik minut a stále fascinována, tak jak to umí jen ona, zírala někam do dálky, žijící ve svém vlastním světě, kde je v bezpečí, protože nikdy nedovolí, aby jí něco ublížilo. Je až směšné jak se ten její svět liší od toho skutečného. Hluboký nádech, roztřesený výdech, maska, brýle, křečovitý úsměv, veselá černá, knížka. Ach, je to tak vyčerpávající, pomyslela si. Věnovala letmý vyčítavý pohled zrcadlu, který následoval škleb a pak už jen záda. Vlastně ani nevěděla kam jde, ostatně jako každý jiný den, kdy se přesvědčovala, že je běžný, civilizovaný člověk. Je třeba se socializovat nebo toho může později litovat. Kolikrát už litovala. Vydalo by to na celou knihu, možná i na pokračování, jen jak to

(aby bylo jasno, není to báseň, i když všechny indicie (nerýmování a nesmysly) nasvědčují tomu, že to tak může být, ovšem skutečnost je jiná, jsou to pouze myšlenkové pochody posledních pár dní) ve vlastní realitě utopena rozhoduje se otevřít jednou provždy oči slepit střepy, které myslela, že dohromady nejdou co kdyby třeba na okamžik sekundy pochopila, co se jí ostatní snaží říct vlastní vůlí zraněná, zlomená dala by šanci svému životu, z nedávné utopické smrti její život by vstal z mrtvých a smrt.. jako by nikdy nebyla, zemřela by pojďme předstírat, že kdykoliv udělala chybu řekla něco nevhodného zraňujícího nevědomky odmítavého nebylo to myšleno tak, jako to vyznělo v hlavě člověka, kterému to bylo určeno a zároveň nebylo neexistovalo to, tudíž to nemohlo zemřít poněvadž co není živé, nemůže přece zemřít a naopak kolikrát si přála ve zdánlivě bezvýznamném okamžiku říct to, co cítila cítí proč jí tedy pořád něco uvnitř brání? stále věří, že jednoho dne se něco z

v nicotě naprosto nádherná tančí okolo stromů s ptáky lapající po dechu zraněná chtěla by létat v oblacích taky když vítr vyzval k tanci její vlasy slzy rozletěly se do všech stran chtěly by jeho dotek cítit taky poprvé a naposled štěstím zaplesat byl máj a její srdce se usmívalo tak jako slunce hladí paprsky navzdory něco vně její duše posmutnělo občas si přeje ať okamžik trvá navěky ve snaze vyhnout se kapkám deště zrodila pocit jménem Strach voní po líhu a občas chutná trpce s ním  nemůže srdce nikdy zaplesat je pozdní večer, osmý máj ona dnes z vlastní vůle sama kdo šel by pro ni světa kraj bez jistoty, že bude jej mít ráda? tvrdí, že je bezcitná tak proč pláče když v noci usíná do polštáře