Divnotvor - Blog Básníka

jsem smutkem zrozeným v odraze slzy stékající po studem zardělé tváři rdící se nad svým monotónním životem jen na okamžik, kdy se vpíjí do té chvíle smyšleně existuji pak stávám se včerejškem nedosažitelným snem nadějí pro Utopii nesmyslem nesmyslem toužícím po krásné nostalgii po tanci v alkoholovém opojení v dešti roztáhnout tak ruce do objetí osuš mi prosím zbloudilé slzy jejichž příčinou jsi možná byl jsi Ty už dávno nejsi prosím Tě zhasni

Dear soul, when was the first time you realized that you are completely alone? - Actually I found out when I wasn't physically lonely, not at all. It was day like others, however when we talked, I felt something strange, something like emptiness, the one it's hard to describe. It's different kind of pain, existing in my mind and heart, embracing all my body, all my soul. I can clearly say Emptiness is feeling of Nothing, but you can not describe "nothing", can you.  So you talked and I wished to be dead, because I didn't feel alive. That was the moment. I am alone even if I'm not. How did you feel than? - I just wanted to sit in the corner, embrace my knees and cry. I tried to cry, when I was really alone, but nothing happened, not a single teardrop came out. Do you want to know how does it look like, when you are empty inside? You just walk down the street for nothing,looking into emptiness, almost not breathing, crying and shouting inside, being like

vlasy jí voní levandulí a lesknou se po slunci oči jsou malovány nebeskou modří a červánky jim nesluší šíje jí voní po citrusech sladce, zároveň kysele nevyzná se v lidských citech raději beze slova odejde a kdyby jen na okamžik mohla tančila by bosa v dešti a milovala, ach jak by milovala ale něco jí říká, že nesmí barva světa je v jejích očích modrá světlejší než polární zář navzdory duše je mrtvolně šedá přesto stále nádherná i tak utíká

ve vlastní realitě utopeni ač lidmi obklopeni jsme v ní tak sami možná navždy jsme existenční trosky odsouzené bez lítosti ohlodané kosti duše došly dáváme přednost virtuálnímu světu jež vyvyšujeme nad realitu je to k smíchu k tichu podej mi prosím ruku svou proveď nás oba temnotou dva slepci spolu jdou sami spolu samotou Ty buď mojí svíčkou já budu Tvojí tmou za chvíli usnu navždy, a až se zítra probudím, budu jako jiný člověk žít, a přesto,.. přesto tak monotónně stejná.