Divnotvor - Blog Básníka

pohlaď moje rty, ať mne v noci nezebou ve chvíli, kdy moji duši stíny popadnou kolébají ji ve vzpomínkách ze strany, na stranu ve všem pak vidím neutichající prázdnotu svíjí se tělo mé v nevědomém záchvatu nekončících červánků a prokletého osamění vrhám se střemhlav v šeď zapomnění aniž bych ohlédla se za sebe má duše už Vás nesnese jen modré šmouhy bez určitých tváří oka mžik existujete v mé utopii o krok později jste mrtví a já nikdy nevzpomenu, až do chvíle kdy mé oči nespočinou ve Vašich rovině a já se v nich téměř slastně topím raději je v sebezapření navždy sklopím protože vím, ale s bolestí vrhám se do propasti jedině ve snech jsi mým navždy kéž bych i já byla uvězněna v Tvých snech už jsi někdy snil Ty o mně? a představoval si, že existuji jenom kvůli Tobě se strachem a záští k probděné noci protože kde začíná vědomí, tam já končím

She came to me with a sad face and empty eyes. ,, I'm tired ", she whispered. Tired of what? I asked. I am tired of all the lies and mistakes I have to go through. I am tired of pretending to be someone people might like or fall in love with. ,, How can I be sure it's real me who they probably adore? " I am so skeptical.. I wish I was invisible in my body and never met people like those who just hurt again and again. And the heart bursts and bursts while mind realizes the pain. She turned her back to me and hid her golden hair under the hood. I was sure she didn't want me to see her cry. I remember how strong she was. And proud! ,, I'm done.. ", came out of her shaky mouth. After, I've never seen her smile and bite her lips from excitement, how I remembered her. Actually I've never seen her again until now. She was different, didn't talk much and didn't smile neither for a second. I wasn't even sure if it'

jsem smutkem zrozeným v odraze slzy stékající po studem zardělé tváři rdící se nad svým monotónním životem jen na okamžik, kdy se vpíjí do té chvíle smyšleně existuji pak stávám se včerejškem nedosažitelným snem nadějí pro Utopii nesmyslem nesmyslem toužícím po krásné nostalgii po tanci v alkoholovém opojení v dešti roztáhnout tak ruce do objetí osuš mi prosím zbloudilé slzy jejichž příčinou jsi možná byl jsi Ty už dávno nejsi prosím Tě zhasni

Dear soul, when was the first time you realized that you are completely alone? - Actually I found out when I wasn't physically lonely, not at all. It was day like others, however when we talked, I felt something strange, something like emptiness, the one it's hard to describe. It's different kind of pain, existing in my mind and heart, embracing all my body, all my soul. I can clearly say Emptiness is feeling of Nothing, but you can not describe "nothing", can you.  So you talked and I wished to be dead, because I didn't feel alive. That was the moment. I am alone even if I'm not. How did you feel than? - I just wanted to sit in the corner, embrace my knees and cry. I tried to cry, when I was really alone, but nothing happened, not a single teardrop came out. Do you want to know how does it look like, when you are empty inside? You just walk down the street for nothing,looking into emptiness, almost not breathing, crying and shouting inside, being like

vlasy jí voní levandulí a lesknou se po slunci oči jsou malovány nebeskou modří a červánky jim nesluší šíje jí voní po citrusech sladce, zároveň kysele nevyzná se v lidských citech raději beze slova odejde a kdyby jen na okamžik mohla tančila by bosa v dešti a milovala, ach jak by milovala ale něco jí říká, že nesmí barva světa je v jejích očích modrá světlejší než polární zář navzdory duše je mrtvolně šedá přesto stále nádherná i tak utíká

ve vlastní realitě utopeni ač lidmi obklopeni jsme v ní tak sami možná navždy jsme existenční trosky odsouzené bez lítosti ohlodané kosti duše došly dáváme přednost virtuálnímu světu jež vyvyšujeme nad realitu je to k smíchu k tichu podej mi prosím ruku svou proveď nás oba temnotou dva slepci spolu jdou sami spolu samotou Ty buď mojí svíčkou já budu Tvojí tmou za chvíli usnu navždy, a až se zítra probudím, budu jako jiný člověk žít, a přesto,.. přesto tak monotónně stejná.

jsme jenom kusy masa masy masa stojící v kuse plechu někteří mají srdce z ledu jiní zase z kamene také mám místo něho kámen drolící se den co den přála bych si vzít jej v dlaně rozdrtit jej dřív, než někdo udělá to svým vlastním kamenem a tak jej drtím zdrcená ačkoliv vím, že konce není je to nepopsatelná úleva neznám Tě, nicméně jsme stejní vždyť víš já slyšela jsem, že jsi kdysi ve svém srdci city měl ještě než jiskry v očích vyhasly Ti jaké to bylo, řekni prosím jen dá se to vrátit zpět? víš já jsem jen maska s maskou pod tou svrchní úsměv mám slzám ji mám skrytou pod druhou srdce, možná, ukrývám pak procitnu, jsem opět pevný trám vždycky jsem chtěla k výšinám vznášet se, umět létat jako pták nicméně od kapek deště těžká křídla mám bolí mě, že je každý v tomto letu sám pro tyto city hynu, umírám je zbytečné vyčítat si něco, co se stalo, je třeba jít dál, neohlédat se, ale přijmout to kdo neumí akceptovat činy druhých, ale hlavně svoje, nikdy nepo

kdybych uměl milovat, miloval bych jenom Tebe,  ale protože to neumím, buď mou múzou  alespoň ve  tmě ve snaze utopit poslední známky citu v alkoholu, utopila sama sebe aby našla odvahu říct mu "prosím Tě, veď mě" kdybych uměla milovat, milovala bych ho tak jako slunce je v zakázané lásce s měsícem jedním tělem ve snaze pochopit její duši, opil tu svoji na dno je někým jiným, nesluší jim býti ignorantem a slepcem jdou proti zdi, jdou, dvě oddaná bezcitnosti těla opilá, zmatená, přesto stále k existenci odsouzena on má duši možná, její snad, nevím, kdysi byla celá až zarazí je navzdory tvrdohlavým srdcím stěna přitisknou dlaně na zeď, jedna opíše druhou on zašeptá nesměle "prosím, budeš mou múzou ve tmě?" okamžik je nesmělá, pak vzplane nepopsatelnou touhou v tu chvíli konečně vykřikne "veď mě!"

Říkej mi své sladké tajemství, protože Ty jsi mé. Dnešek již neexistuje a tudíž nikdy nebyl, ne? Každý je tělem bez duše, jen pro pár je to touha. Proměněná v realitu, ve kterou možná, nevím to jistě, každý z nás občas nepřiznaně doufá. A tehdy se strach smísil s odhodláním. Proběhlo to ve vteřině, bezmyšlenkovitě, ani nevím. Opět sama, sám. Přesný srdcelam. Už nikdy to nebude jinak. Už nikdy to nebude tak. A pořád je to jenom sen. Tak tedy kéž by dnes. blablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablabla

namaluj na nebe mráček by mohlo plakat, když je mu smutno namaluj vedle něj ještě jeden by necítil se v tom dešti sám vydechni kolem nich trochu vzduchu by se spolu mohly objímat do středu hmoty usaď jim duhu by k sobě vždycky našly cestu k výšinám namaluj na to nebe ptáky by duše lidí z jejich krásy zaplesaly mezi ta Boží stvoření vysaď stromy by jejich letky odpočaly do koruny každého stromu vpleť listy by protančily větrem s těmi ptáky lusknutím prstu stvoř ozvěnu by jejich píseň zněla navždy namaluj tam taky zlaté slunce by neexistovala jenom tma a do toho všeho prosím jeden úsměv by při pohledu na to plátno pominul smutek, pláč, a by moje srdce láskou vzplálo vždyť proto v očích jiskry mám by kdo jednou oblaka spatřil, miloval opět nebáseň, nerýmuje se to,.. ostatně jako všechny mé básně i nebásně.

máš srdce celé z čokolády křehké, tající pod mým pohledem a jako mé rty rtěnku milovaly já tisknu k nim ty kousky zlomené sama jej mám celičké z kamene bez vzpomínek na nějaký lidský tep je celistvé, přesto tak zraněné já Tvoje zlomím, Ty mé prosím slep pod jediným Tvým dotekem zardí se obě moje líce studené jsem na okamžik jiným člověkem pak zase nic, propadám panice z rozběhu skočím do osvobozující tmy s výdechem nádherně nepopsatelným věčnost toužím po Tobě, hledám svoje sny jsem bez nich bezcitným stvořením proč jsi tak smutná, ses mne ptal když hladil jsi mne potají po tváři když jsi mne kdysi sladce objímal netušíc, že má vůně ráno odchází máš srdce celé z čokolády já to svoje vytesala z kamene oba jsme věděli, že jednou brzy nechtěně, bude to Tvé zlomené