Divnotvor - Blog Básníka

nebe plné hvězd zářící víc než Tvoje oči a ticho plné nevyřčených vět na oko hrnek kafe a v něm whiskey smích, vztek, slzy svět se točí Ty a Já v něm občas mám chuť skočit jen tak zakřičet tančit, i když říkám "tančit" nenávidět zároveň milovat jakýkoliv okamžik "zpívat" v dešti chtít umírat a naposled dnes žít oka mžik učinit rozhodnutí, později ho změnit pro barvu podzimu nadchnout se roztáhnout ruce, zatočit se mezi červenožlutým listím uklonit se, pak kroutit hlavou "nenávidím to", vždyť víš smíchem přejdu chvíli trapnou toužím žít ze vzpomínek úsměv tvořících krást Ti teplo, obejmout Tě, navždy odejít podívej mé oči pohasínají snažím se Ti říct navzdory usměji se jako ticho před bouří vlají mi vlasy, ostříhám je asi chtěla bych Ti toho tolik říct prší nasadím brýle, pod masku melancholie podtón do ztracena dám si s panem eS chytneme se za ruce šlape mi po stínu mém bolí to, vždycky mi vy

a já tam stála tak nepopsatelně zranitelná černá, místy průsvitná zavřenými ústy jsem šeptala do neproniknutelného ticha a doufala že moje oči pohnou skálou moje gesta kořeny pro můj úsměv mrtví vstanou napůl z hrobu, napůl pohodlně sní a tak z očí slzy kanou tváře rudou sálají křičí "prosím" "neodcházej", Ty to zvládneš bude líp jsi silnější než kdy já byla a i tak Tvá síla je Tvou krásou zahanbena když ze vzpomínek bereš teplo víš, že se tam skrývá láska to nezahubitelné štěstí ač neznám její práva navzdory jsem se jí snažila obdařit Tvoje tělo a Tys mi život na oplátku dala já za to chci jen ať jsi šťastná života bych se vzdala však jedno nemůžu Ti dát mou mysl neb mou duši obklopuje tma a ačkoliv je místy krásná bolí míň, když zhasínám proto tedy jenom jednu svíčku mám ta provází mne v mnou nezvladatelných temnotách i tak nejsem sama přes prázdná místa v srdci Tebe s sebou neustále nosívám chci aby sis ji vzala pro Tebe navždy půjdu tmou jen prosím pohlaď moj

ach podzime ještě včera jsem Tebou žila ještě včera jsem Tebou dýchala pletl jsi vlasy mé dlaněmi tančily valčík zlehka bylo mi blaze, víš dokud jsi z probíhající vzpomínky nevytvořil stín dmula se ve mně slastná pýcha proč jsi tak smutný podzime když barvami píšeš poezii na plátno bělostné promítáš film umíráš a mrtvé bereš s sebou proč se mi z Tebe dech zatajil tak ráda bych tančila ve Tvém slunci ruce mne zebou.. a má paměť mé srdce mučí mohla jsem udělat víc chybíš mi včerejší podzime jsi tak lehký tak bez chyby včerejší, mrtvý, andělsky osamělý netušíš a nikdy se nedozvíš jak já trpím Tvým budoucím já které tak jako Tebe, ukončí pouhopouhá Tma kéž by mé slzy odnesl Tvůj pláč odlehči mysli, nebo se nikdy nedočkám? můj drahý podzime věnuj mi žlutý plášť já do něj schovám se ostříhám vlasy, smyji masku ukryji na věky šerednou tvář kéž by jsi uměl uzdravit duši a srdce hluboko uvnitř ztratila jsem se měla jsem sen, přiživovat mě ho stálo spoustu sil