Divnotvor - Blog Básníka

na co je krása když ji člověk nevidí a nemá ji rád kéž by to byla spása v temnu noci jiskřící prostupující v slepých sad kdy já ji přijímám ač nevidím a cítím chlad pak na okamžik ještě váhám nechápu do zrcadla vkradl se mi zrak otupěle nevěřícně donutím se usmívat věř nebo ne jsem to já přihlížím mámení či snad snu a na okamžik užasnu dívám se očima cizí ženy ta kráčí mechem v lese kolem jen stromy tančí nikdo jiný tu není a já znova do kroku se dám když zastavím se znenadání plaše bylo to letmé zaváhání tak jako dnes už po sté které se děje ve vteřině každou vteřinu pak o něco déle a já už zase stojím jsem bosa v rose v příbytku roztodivných živočichů zdá se že neexistuji ač jeden existenční problém mám pak tedy neexistuji ve svých odlišných představách kdy každá druhá haní to co duši nožem neporaní však slova řežou víc než papír který pamatuje víc než já ach, kéž by prosím zapomněl a odešel pak byl by volný poté byli bychom na tom stejně

chtěla bych zemřít jako pták když bolestí mu srdce puká tak křehký, zranitelný Utopie drak jež pro jedno se všeho vzdal výdech slabý, nádech muka ve vzpomínkách všechno trvá roztáhnu křídla zlomená a natáhnu je po větru, vánku duše je celá pobledlá a pírka pocuchaná, prokřehlá nechám se tedy ukolébat k spánku zavři za mne prosím branku s očima zavřenýma po nebi pluji bez starostí, které znám zvědavci mě plaše okukují jsem nedosažitelný objekt, oni supi odmítající, vytesám do skály rám v jehož středobod zasadím svůj žal unešena jen jedním světem hledám pocit dávno ztracený jeho tep mne provedl temnem do něhož jsem se zrodila aktem nikdy na mne nebyl zlý jedinou vadu měl, byl vysněný křídla to vzdala zbývá jen pár posledních k cíli mil a to jsem se vždycky ráda prala nebo jsem to jenom hrála? pokrytectvím svoji duši nespasím ale to já už přece dávno vím krok po kroku kráčím pyšně vpřed jako páv, kterému upadlo pero to je ten básník a jeho duševní vřed