Divnotvor - Blog Básníka

jsem duchem stár zrodil jsem se při východu slunce při tom úplně prvním prostý, obnažený, sám začal jsem existovat s nadechnutím a zemřel při každém vydechnutí puknutím srdce zmítajícího se nostalgií ve vlastní hlavě jsme každý sám občas se zasním, zastesknu si přeji si, abych Tě poznal předtím než jsem zemřel, kdo jsi kde jsi? počkej, zpomal neopouštěj mě! hřejivá myšlenko v mé hlavě topím se v Tvých očích kráse jsem duchem stár a chtěl bych znát i stáří srdce přeji si nebýt mrtev dříve než dříve než poznal jsem Tě.

Hello world, it's been a while we've talked to each other. Have you missed me? I want to apologize for hiding from you, however I couldn't handle me anymore. Please believe me, I had to do it, I really did, and right now I want to admit why. Past days, months or years, I don't remember, I was too weak to live a normal human's life. Voice inside of me was whispering to me my weakness and ugliness. It came by every day to tell me I'm not good enough and I don't deserve any other human's love. And I believed it and built a wall and put on dark glasses and this ridiculous mask called Apathy, so I began to be cold to the people I cared about. Please forgive me for I've surrounded myself with loneliness, but I got scared by human's emotions and so I turned off any sign of humanity. Although I still persuade myself that I can turn it on again, I'm afraid there is no way back.

a tak se konečky prstů dotýkám Tvé duše stydlivě pod masou kůže ukryté doušek po doušku Tě nasávám než přijde ráno, nový den a já z opojení procitám zjištěním, že můj stín je sám šeptám neopouštěj mne miluj mne

ahoj jsem Eva jsem,.. vlastně kdysi jsem byla nebo jsem mohla být možná byla bych kdybych chtěla a toužila žít existovat a svobodně dýchat snít, a pak to vyplnit zahodit vlastnost jménem Pýcha roztříštit Strach a moci volně odejít být zase Eva chtít být .

I love my loneliness, but it's killin' me. can not escape it.

There you are, finally. Standing behind your ugly shadow, feeling more comfortable in the dark of your mind. I haven't seen you for a while, how have you been then? Do you still put your head down while passing strangers, so they can't see your sad, empty eyes? How inferior you think you are against literally everyone, and why so? My dearest everything, forgive me for I have sinned on my mind. Anytime I look into the mirror, I feel ugly and useless. I believe there's somebody like me outside, however I don't want to. It's kind of a pain to bear through this short life, in which I believe, I was born to be happy after all, no matter what. I please you to lock my emptiness just and only for me, because I got used to it. I could probably say I would miss it, if it was gone. It wouldn't be me anymore, I would die in a moment of losing this part of my mind. I don't want you to think about me like I was special, or I found myself original. I just needed to writ

jako krev hřejivá, proudící mým mladým tělem jako dech teplý, po levanduli vonící, nejen jako tlukot srdce jež rozezvučí kapka slzy, deště jako krev rudá a agresivní do poslední kapky, která tepe do vyschnutí v koloběhu důkazu mé existence tam hluboko, a hloub se to něco skrývá ve mně ve strachu z oproštění slib mi prosím, že v opovržení nezanevřeš na mne když odhalím Ti svoji duši třebas jen kousek po kousku, ve snaze odhalit tělo svojí mysli a tak tu najednou, před Tebou stojím ve své nahé kráse a světe div se mám rudé tváře, a oči sklopené v třesoucí se dlaně a chvějící se rty, studem oněmělé nejistý nádech a pošeptám Ti, kdo jsem tiše výdech jsem nahá, víc než před nádechem zvláštní to člověk směšně oděný ve vlastní kůži, slovem a hlavně strachem zda pokud oči opět otevřu Tvým směrem budu stále zvlášť člověkem a zvlášť tělem?

Život. Je to něco, co nedokáži definovat, aniž bych nezačala slovem Život a neskončila slovem Smrt. Vlastně je sám o sobě krásný, když si jej představím rodícího se v přírodním prostranství, kde prozpěvují roztodivní ptáci, které nedokáži identifikovat po tónu toku, ale i tak v nich mé uši našly zalíbení. V této voňavé představě rozpažím ruce od těla a nasávám život každým pórem své pobledlé kůže, schovávající se stydlivě před hřejivými paprsky slunečního svitu a s nádechem a výdechem cítím, že žiji. A čerstvý vzduch mi chutná. Ach, svoboda mi chutná. Přejedu dlaní po trávě a bloudící prsty utrhnou květinu, která vypadá, že tam rostla celý její život jenom pro mne. Přičichnu si k ní, usměji se a vložím si ji za ucho do svým plavých vlasů. Znovu se usměji, něco mne vevnitř hřeje. Je to snad radost ze života, který je tak bezstarostný, či by mohl být? Zapudím tuto myšlenku ještě jedním rozpažením a bosýma nohama udělám piruetu v trávě, pak se líně svezu dolů pod kmen rozvětveného baobab

Už nepíšu.