modlitba za odpuštění

ve jménu smutku
kráčím v řadách padlých
na úkor vlastního pudu
oděn v popel zapomnění
v očích minulost a hřích
neexistujících přání
nesplněných pých

ve jménu strachu
míjím nepřítomně davy
já uvnitř trnu
ony kácejí se k zemi
táhnou mne k nebi
nemůžu zůstat stát ani je nechat být
tak jako nemůžu zavřít oči a provždy odejít

ve jménu samoty
nikdo se nechce připojit
v mé utopie potupy
kdy nevím kudy kam
kam se má duše ubírá
možná jsem prostě zůstal sám
tělo to cítí, duše to ještě popírá

ve jménu bolesti
která mne hřeje
tak jako dělával to smích
a známá vráska z mého obličeje
ta upadla v zapomnění již
však jizvy na vážnosti neztrácejí
jsou pro mne něco jako věčná mříž

ve jménu plachosti
zavírám oči, když jdu bouří
obepínám rukama boky
ukrývám se do lží
a slyším jen ptáky
ve své nevinnosti
už s pravdou nebojuji

ve jménu odporu
který už dávno není
zapaluji mu na pozdrav svíčku
budu doufat v odpuštění
vzdal jsem to, vím
nepláču
nic tím nezměním

ve jménu spánku
už musím navždy jít
řasami zamknu jedinou branku
která ještě vnímala, že může žít
vzpomenu na pár šťastných chvil
usměju se, vydechnu
s pocitem, že konečně můžu klidně snít