Divnotvor - Blog Básníka

věřím, že jednou za život bych měla vidět strom a růže kvetoucí pak zase chřadnoucí věřím že jednou za život bych měla postavit plot a pod ním vykopat tunel vedoucí do oblak věřím že jednou za život bych měla jít do nejistot a poučit se z chyb jež nepoznala bych věřím že jednou za život bych měla lhát jak Pinokio a pak se zastydět vzít všechno pokorně zpět věřím že jednou za život bych měla navštívit Tokio a procestovat křížem kráž zakotvit loď na písečnou pláž věřím že jednou za život bych měla koupit dětem pivo pak zavzpomínat na staré dobré časy kdy Mercury a Lennon těšili mě svými hlasy a až se zastaví mé sladké hodiny a svíci hořící ochromí vítr příchodem pomyslím na život své rodiny a naposledy ublížím svým odchodem

kolikrát stránky otáčené větrem nespočetkrát a život běžel zase dál prodírám se chodbami s rozervaným svetrem tolikrát v sobě s rozervaným světem je tak apriorní zastavit se nerozhodnut myslet si, že stále první stojí v řadě za ním jen plačící blázen s lítostí nehnu nemám, neznám, klidně vrhni předbíhán stále a stále sám vina přichází s pokušením vždy pak slzy roním tak ďábelské a nežádané vina je lítost? nikdy že kradu paměť matkám sloním však zdá se a já ve slunci hledám stín přemítat znamená mnohdy zemřít hanbou či studem snažil ses někdy ty dveře zavřít? chyba, pak vítr pozve sebe sebe samého nepozvaného viděl jsi jak se obrům vzepřít? já snahu, nenaplněnou zatlučenou do země slovem

žasnula jsem když mi řekli že jsem se narodila jako dítě dívala jsem se na nejmladší tak zvráceně uřvanou rozžhavená do ruda řešila vše křikem o co ti jde matko přece jsem nemohla být takhle titěrná nechutně uřvaná o co ti jde otče myslíš si že jsi stvořitel vůdce kmene, zakladatel klanu o co ti jde sestro jsi starší a hloupější věříš jim když řeknou žij o co ti jde bratře to ty jsi byl nula myslíš si že žena dítě nemá budoucnost nevěřím těm kecům ať se na místě propadnu byla jsem tak zranitelná slabá, citlivá babička měla vždycky pravdu půjdu se jí poptat jak to vlastně bylo půjdu ke kameni babička tu není jen její jméno stříbrem ryto není tu jako vždy ale přece se věci dějí prudce se zvednul vítr snad jako by promluvil snad zakřičel ovládnut lidskou emocí babi byla jsi taky dítě? a jakto že člověk stárne? vítr mi tančil mezi vlasy já sebou cukla začala si myslet že je v něm skrytý život babi jsi to ty? a jakto že šeptáš a neml

Dnešek nezačal zrovna nejlépe. Zdál se mi sen, že je hluboká noc a v něm jsem se stále ujisťovala, že můžu ještě dlouho spát. Ach, jak miluji, když se vzbudím nad ránem a mrknutím na mobil zjistím, že ještě můžu nejméně čtyři hodiny spát. Bohužel to nebyl tenhle případ. Ve snu jsem obelhávala sama sebe. Jen jsem se slastně překulila na druhý bok a snila dál o sobě říkající, že mám čas, mraky času. Najednou můj sen prozářilo slunce. Zářilo mi do očí až mi snově tekly slzy. Počkat! Okamžitě jsem sebou cukla a bleskurychle si protřela oči, aby mohly zaostřit na stále se měnící čísla na digitálních hodinách. Ukazovaly přesně 8:00. Normálně by mě tohle zjištění o prázdninách hodilo znovu do postele, ale tentokrát byl na programu dne alergolog. Ten nepočká, ten vždy zuří. Oklepala jsem se při pomyšlení, že už minule jsem přišla o dva měsíce později. Tentokrát jsem ho naštvat nechtěla, nedej Bože si vymýšlet lži, které mi způsobují vadu řeči jménem Koktání. Vyskočila jsem z