Divnotvor - Blog Básníka

Kde jsi celý můj život byl? Ten dlouhý okamžik od otevření víčka oka, mrknutí, sevření řasami, pouhý mžik. Ta vteřina delší než každá další po ní. Bez Tebe, slza za slzou se směšně honí.  Kdykoliv zavřu ta dvě nebesky modrá světla, obejmu pažemi domov svůj, tu kůži, jež je plná vrásek, vrásek života či smrti, domov chátrající časem bez ohledu na činy loňského podzimu. Kde zase jsi, když žluté a červené listí pláče ze stromů a já opět prožívám ten mžik, a na okamžik se zasním, pak opět procitnu. Hledám Tě, hledám ve své paměti, kdy začal jsi být skutečný a tak krásně barevný. Já byla šedá, když jsi mi prvně vstoupil do cesty. Malá, bezvýznamná slečna bez cíle, bez žití. Vlastně jsem asi stále ještě šedá, a také Tě pořád neznám, kdepak tedy jsi? Je září, přesně polovina, a mé prázdné srdce opět dychtí po Tobě. Prosím, naplň jej nebo budu smutná. Smutná, ale šťastná zároveň, protože to je pro mne Melancholie. Je tu vždy, když přijdeš, každý můj život, každý rok. Znamená to tedy

I need to stop my mind cause I'm dead all inside no emotion means not alive don't ask me, I'm just fine.

jsem kapkou slzy na dně moře chutnám slaně, ochutnáš mě? jsem zrnkem písku jedné pouště bezvýznamná molekula Evy v Evině rouše jsem tónem zvuku osamělým rád je sám ač sám je bezvýznamný jsem písmenem E ve slově usoužení nad sebou mám střechu, dovnitř prší jsem střípkem vůně  nostalgie vzpomeň na mě, zahřeji Tě jsem pírkem ptáka jež se v letu pokouší v kleci o svobodu jsem řasou v oku zabodnutou vytrhni mne, zahoď k čertu jsem stínem svého stínu vždy pod plášť skryji se mu jsem strunou rozverně rozladěnou violoncella libozvučného rakovinou jsem Tvojí tajnou fantazií zvrácenější než by přiznal jsi si jsem vším, čím myslíš, že jsem jen ne sebou, vlastně nejsem

Poslední dobou prohrávám boj se svým stínem. Pozvolna přestávám bojovat. Já, která nenávidím vzdávání se, já, která bych radši zemřela ve snaze zkusit i tu poslední naději marnosti.                Nyní nastala ta poslední, tolik obávaná fáze, kdy se na mne ze stínu usmívá prázdnota svýma jiskřícíma očima, podávaje mi ruku, abych konečně naplnila svůj osud, volající mé jméno již od počátku mé existence, mého prvního nádechu. A já mám, konečně pro ni, mysl utlumenou tím jejím falešným úsměvem, jež mne vábí do propasti definitivna.                Pokud podlehnu, propadnu ohlušující prázdnotě, jejíž ticho přímo křičí, ať to vzdám. Můj život je v tu chvíli tak bezvýznamný a nicotný, až se stává nezvladatelným, a proto je snazší poddat se tomu ukřičenému tichu, protože boj by byla utopie. fin

dokud nepřestane existovat ta jiskra tmy ve mně nebudu se cítit, chovat, jako člověk, běžně zklamala jsem sama sebe mé srdce je hluché němé, tudíž nejsem plnohodnotným tvorem nýbrž pouze stínem svého vlastního já, jež se přesvědčuje že žije, ačkoliv vnitřně umírá stále se směje a ve skutečnosti nežiji ve skutečnosti v realitě když zavřu oči cítím se konečně opravdově žiji ve lži celou svou duší myslím, že mi sluší, být bez emocí, věř mi, bolí.

myšlenkám na Tebe propadám bortí se pode mnou zem podlamují se mi kolena občas nevím, kde právě jsem došla mi slova kradmým pohledem do Tvých očí jiskřících představím si, že spolu utečem někam daleko, kde něco pocítím zavřu oči, tak na okamžik ožije to já a Ty, Ty a já Tvůj dech se na mé kůži rozpije konečně jsem svá a když oči zase otevřu všude je nekončící pronikavá tma já odcházím ve strachu že vlastně doopravdy budu Tvá made in my head, just in case, for one day to understand

Have you ever died when somebody fell in love with you? Actually, it happened once to me, as far as I can remember. It was a day like others, nothing special happened. I considered it as an ordinary day, until I met you. It was you, who brightened this shady day. You, standing in front of me, looking into my eyes, like you wanted to ask a question. You didn't, maybe you were scared of me, of my eyes and what you saw in them at the moment, so I just left without a word, without an answer. Although I noticed you before, I never cared. I didn't care about anyone until you came to my life. My shy blue eyes had never connected to anyones before. Since that day, the day like no other, my heart was secretly gently touched. I often found myself thinking of you, imagining what it would be like if you were in love with me. It was not like before. I had a desire to see you, and when I didn't, I was dissapoited and sad. Although I met you next day, I was cold, acted like I didn'

když jsem Tě poprvé spatřila ve své prazvláštní, jedinečné kráse nebyla jsi tak prázdná, zraněná nebránila jsi se radosti, ni spáse vlastně jsi asi byla svá pohledem letmým jsi do mne nahlédla rozbitým zrcadlem, jež údajně lže v bláhové naději, že bys tam zahlédla někoho, kdo člověku podoben je ač věděla jsi, bylas nejistá možná kdyby ses viděla jako kdysi usmála by ses na mne onen den a právě proto Ti dnes tato slova píši to zrcadlo je falešný, lživý vjem duši jsi do něj pohřbila ukradlo Ti z očí jiskry dětské radosti nebojovala jsi, bojuj teď! vím, že máš dost  nezlomné hrdosti protlačit duhu přes tu šeď vím, že bys ještě ožila

v hloubce jejích očí zahlédl jsem celý smutný svět ten svět byl její duší postupně vadl každý jeho květ ten květ byl její zbylá víra držel se už jen kořeny uprostřed stonku čněla díra nyní je téměř zlomený a v tom bodě polo-zlomu, v něm uvízl její cit okolo prázdno, navždy spolu budiž tam věčně skryt to vše jsem spatřil v jejích  očích to vše a ještě mnohem, mnohem víc řekni mi prosím, kam zmizel její smích vzpomínám na jeho barvu, a pak už nic když jsem ji spatřil naposledy v těch očích byla zvláštní tma naše pohledy se sotva mihly stydlivě, prý už je prostě taková Pokud konstantně usiluji o zkázu své poslední známky lidskosti, proč se stále nedokážu smířit s tím, že jsem poločlověkem? Chybí mi jediná, ale zároveň nejdůležitější vlastnost, která by ze mne učinila plnohodnotnou bytost. Vlastně jsem si zcela jistá, že mi chybí víc emocí, ale také jsem přesvědčena o tom, že bez té, o které hovořím výše, nelze existovat, neboť její prázdné místo nahrazuje podvědo

jestli ještě stále biješ biješ mne a nebo ve mně? bolestí křičíš, snad že žiješ občas stydlivě a jemně rdí se Tebou tváře mé když oči střetnou oči kradmo jen vnitřně, a vně ne když oči tajně spatří jeho setkají se duše dvě a srdce možná snad jen jedno kéž by někdy bylo mé nechci být jen pouhé tělo biješ-li, jsem člověkem? dnes je ta chvíle, kdy jsem a přece vše řeším útěkem biješ-li mne, máš černý lem navzdory přála bych si být v jediném okamžiku Tvého bití poznat tu bolest, pro toho žít kdo za Tebe mne prudce chytí pukneš ve vteřině aniž by tušil že pro něj biješ, biješ mne a přestože nejsi, proč tak bolíš? mně jsi ničím, pro někoho vše To be honest, I am afraid, so please forgive me for what I have destroyed before it could be alive. I am afraid of  telling things as they are, were, as I feel, felt.. It's too late again to be a real human. I am afraid of my fears. The fears are monsters inside of my body, inside of parts, where real people h

I carry you under my skin as a memory, as a mood and it's a colour too sometimes it's pink but mostly baby blue where your eyes were an ocean for my thirsty soul one drop for heart with no emotion thereafter I felt alive for a second you were mine I stood in a light in which I was the only darkness however I still smiled moreless I carry you under my skin and that scar is really blue please forgive me too for I have sinned I made me make you leave because I had nothing to offer you I couldn't breathe screw you! I died because I needed you to live so I hope you do

nad krajinou se pomalu stydlivě smráká a tělo mé obklopuje noční motýl, noční ďas v dnešní podvečer moje duše stíny láká otevřu okno do tmy, zavřu víčka konečky řas co kdyby dnešní chmury nikdy neuvadly už více neznala bych hlubší pád mé vědomí by tak krásně monotónně kradly potají a bez lítosti, nač se bát jako tichá loutka ovládána vlahým větrem v očích bez citu a bez jisker, kde byla bych jen pouhým nemotorným tělem nakonec o to Ti světe přece jde! oči ve strachu zamknuté a náruč rozpjatá vemte si to tělo prosím, osvoboďte mě pohltíte-li jej, budu konečně svobodná dnes už je pozdě ze dna níže dostat se tak zase zítra je nový ze starého den jsem napjatá zda dočkají se rána můj stín dnes bohužel opět nezemřel a tak tedy neodcházím do snů sama Věřím, že v každém z nás existuje náš osobní, malý svět, do kterého se rádi utíkáme ve chvílích, kdy máme strach, cítíme smutek, bolest, či obklopí nás stíny. Mnohdy to ani nepostřehneme. I já mám svůj utopický svě

Pokud nám někdo ukradne kousek duše, třebas jen maličký, co dělat, jak jej dostat zpátky? Ten kousek je jako ostrý střep, který je tomu zloději zapíchnut do srdce. Čím častěji na nás myslí, tím hlouběji se zařezává, aniž bychom my pociťovali, že je něco jinak, a v momentě, kdy si to konečně uvědomíme, je pozdě to zastavit, aniž by ten střep naší jemné duše nerozdrásal zlodějovo srdce. Je to začarovaný kruh, ze kterého nemůžeme vyskočit, dokud si v něm někdo nezlomí vaz na úkor ostatních, aby mohli bezpečně vystoupit. Jenže zde by bylo vhodné, aby vystoupili zároveň, aby zabránili následnému úrazu. Pokud nevystoupí současně, pocítí oba téměř totožnou bolest, která se jim rozlije po celém těle. Ten okamžik je osudný, už nikdy nebude nic jako dřív. Kéž by tak nastoupili oba v tu samou chvíli, která je neodvratně daleko, neopakovatelná. Vzpomínám dnes na ten okamžik sebeuvědomění, kdy se mi v očích zaleskla syrová skutečnost, jež chutná tak trpce. Jak zabránit následku událostí, které se

jsem pokrevně spjata s tmou, která kráčí opatrně přede mnou ruku v ruce tělo a ta paní jdou dokud zbytky duše stíny nepojmou v apriorní snaze neuniknout hlavě napřáhla jsem dlaň do tmy, téměř marně a v té touze spatřit vlastní chmury dotkla se mne ze soucitu, nelituji nejdřív byl palčivý chlad, poté pronikavé ticho do něj bez váhání ponořila jsem to tělo v té chvíli zbytku duše po srdci zastesklo se zavrhla kapku naděje, ukrývající ji na dně a tak se konečně duše objala se srdci známou mrazivou, pro ni jasnou, láskyplnou Tmou kdysi jiskry štěstí zaplnila prázdnota a zvláštní pocit políbila na rty jistota už neznám bolest ni strach nevadí mi, že jsem vrah který zabil duši svou zhasl svíčku dávno shořelou Maybe I won't just exist, I will be alive one day. Samota léčí duši.

Jako by tam na ten okamžik čekala celou svou věčnost. Víčka polozavřená ve snové bdělosti a rty pootevřené jen tak bezcílně. Zlaté vlasy elektrizující vzrušením byly ve stínu úplně obyčejné, avšak i při tom nejtenčím paprsku slunečního svitu, vháněla jejich krása slzy do očí. Člověk by je sotva stačil spočítat než se rozutekly v tom větrném slunečném dni. Litovala, že si nevzala čepici, tolik ji studily její elfí uši vykukující zpoza zlatavých pramenů. Vždycky se za ně styděla, a přesto v tom chladu vynikla její neobyčejnost. Připadala si tak křehce a zároveň nedosažitelně, nezranitelně. V jedné chvíli se třásla strachem z cizích lidí v nebezpečné blízkosti, v té druhé se v hlubokém nádechu její výraz změnil z vyděšené laně v zatvrzelce s prázdnýma očima. V ten moment by dokázala cokoliv, alespoň o tom byla přesvědčena. Seděla strnule, zírající oddaně do prázdna těma prázdnýma hlubokýma očima v barvě namodralé mlhy. To prázdno ji obklopovalo ze všech stran jako nezničitelná zeď. Je