můj drahý podzime
Kde jsi celý můj život byl? Ten dlouhý okamžik od otevření víčka oka, mrknutí, sevření řasami, pouhý mžik. Ta vteřina delší než každá další po ní. Bez Tebe, slza za slzou se směšně honí. Kdykoliv zavřu ta dvě nebesky modrá světla, obejmu pažemi domov svůj, tu kůži, jež je plná vrásek, vrásek života či smrti, domov chátrající časem bez ohledu na činy loňského podzimu. Kde zase jsi, když žluté a červené listí pláče ze stromů a já opět prožívám ten mžik, a na okamžik se zasním, pak opět procitnu. Hledám Tě, hledám ve své paměti, kdy začal jsi být skutečný a tak krásně barevný. Já byla šedá, když jsi mi prvně vstoupil do cesty. Malá, bezvýznamná slečna bez cíle, bez žití. Vlastně jsem asi stále ještě šedá, a také Tě pořád neznám, kdepak tedy jsi? Je září, přesně polovina, a mé prázdné srdce opět dychtí po Tobě. Prosím, naplň jej nebo budu smutná. Smutná, ale šťastná zároveň, protože to je pro mne Melancholie. Je tu vždy, když přijdeš, každý můj život, každý rok. Znamená to tedy
