18.12, prázdné dny

má mysl je mým vězením
bílým andělem, jež temná křídla má
okolo hlavy tlak, modrý splín
dál už nic není, nežli má osobní tma

je to jen pocit chvilkový
křídla polámaná, s hlavou zároveň svěšená
prach vrhá se mi do očí
ač kráčím v páru, cítím se ztracena

tělo je duše mé hradba
zeď každým dnem bortící se víc a víc
nenávidím jeho pohled do zrcadla
připomíná mi spousty procitnuvších i chtěných neučiněných chyb

alkohol je můj lék na pocity
maže mi vrásky z tváří
s nimi jsem krásná, bez nich někdo jiný
vše co udělám, ještě ten den umírá, vědomí ztrácí

oči mám plné soucitu, zároveň nenávisti
tajemné, když se zblízka podíváš, ustrašené
občas v nich nejeden blázen zmizí
zdají se plné života, navzdory věř mi, jsou mrtvé

rty křičely by, kdyby mohly říkat to, co chtějí
neurazí, neublíží, raději se usmívají
jejich význam je tak monotónní
zarůstají pavučinou, která s vlasy tančí

ruce jsou rozviklanými vrcholky mých paží
strach je vede opatrně, nejistě
jsou obezřetné, objímají jen to o co přicházejí
navzdory bojují, jsi-li kýmkoliv, nenechali by Tě tmě

na kůži mám popáleniny a jizvy
každá mapa má svůj příběh ze soukromé sbírky
těší mne, že si myslíš, že mne hyzdí
já však uvnitř nemám stíny

má múza je dnes mrtvá, víš
já se opět vzdávám, hle
neříkám dobrou, dělám, že spím
čekám roky až procitne..

I’m just pain covered with skin.

— John Steinbeck, The Grapes of Wrath