Divnotvor - Blog Básníka

v odrazu svém spatřil jsem svět byl plný šedé, černé, slepých stěn a v tom všem oči modré, vodové tající pod tíhou nevyřčeného břemene a taky vlasy, zlaté, občas ztrápené chtěli je ostříhat, větře odnes je! v tom strachu a v té panice, ústa se třásla lapala po dechu, chtěla zakřičet, marná snaha jejich obličej je ustaraných vrásek sad a jizvami píšu paměti, na které budu vzpomínat řečí těla je pot a neustávající třes dovolím jim mé bezvládné tělo na okamžik nést v něm něco tlačí, bodá a svírá jediné co mělo, byla jeho síla mé skleněné vězení je můj z pavučin hrad oči své jednou v něm nechám zhasínat až budou pohaslé třebas maličko jen rty usmějí se, jakby splnil se jim sen svlažím je naposled, podívám se skrze hrad pohlédnu na všechny stíny, jež za sebou hodlám zanechat jak bláhový jest okamžik pro který chtěl jsem žít teplo by hřálo mě ze vzpomínek, z nich pověz, jaké to vlastně je, světla naposled zhasínat vědět, že na shledanou nestačí, že sbohem musíš dát t

přede mnou mlha a za mnou stín já do ní kráčím sama s tmou stín je mých vzpomínek klín pohltí-li mne, musím zahynout tak kráčím do ní se svou tmou z očí mi rosa na řasy hraje kdekdo by řekl, že jsem doprovázen muzikou avšak pod maskou není mi blaze jdu barvou žlutou, místy červenou občas spolu ve vzduchu tančí kde země je jim maminkou ze které přišly, a do které se vrací znáš ten pocit, kdy padáš k zemi a nemůžeš tomu zabránit řítíš se do ticha, kde nic není že nemáš zájem, říct nesmíš ty lapáš po dechu, křičet chceš ruce před sebe s panikou vrháš máš strach, ale stále vpřed jdeš naději neztrácíš, žádnou nemáš byl právě podzim mrazivý den měl jsem vše o čem každý sní zemřel jsem