země slz

vedeš mne stínem duše své
a já slepě následuji
nemůžu totiž odmítnout a tak v pokoře
nastavuji srdce slovům Tvým
Ty do něj nožem bodáš mne
a slzy tečou po tváři
ta jako vodopád se zdá
v očích duše raněná
nekonečná a přesto tak bolavá

do zad mi rány posíláš
já je s pláčem přijímám
a v pokání k nebi zřím
tak jako postřelená laň
v pasti lapená
prosím Boha ať mě oprostí
má vůle nechť je svobodná
a oči nech se osuší
ruka útěchy po tváři pohladí
už nepláču, už to tak nebolí

tělo mé schoulené už se Tě nebojí
ještě před chvílí v křeči bylo
a bylo slabé, teď už nic necítí
říká ne přítomnosti Tvé
navzdory nebylo toho málo
a zase klíčí z jizev sad
ozývají se
nesmí na ně být zanevřeno
jsou to paměti každé těžké chvíle
která se pro mne stala břemenem
teď jsou jich tisíce
cíl v nedohlednu, nekonečné míle
vzpomínek sad mne zve
"pojď, uleví se Ti"
volá
"napojíš duši a zase jdeš"
je to tak prosté, podivné
ale opět se sebezapřením
říkám NE

chci cítit vítr ve vlasech
ať po tváři mě líbá
daruji mu tělo své a život svůj
nechám se hladit po zádech
budu pro něj dýchat

už je dobře
jen v dáli slyším Tvůj hlas
uvnitř stále podvědomě pláču
mám nepopsatelný strach
slzami chladím si svou duši
vlastním pokryteckou tvář
když budu chtít, budu se usmívat
budu plakat i se smát
ale teď trpím
jen uvnitř, navenek nemám strach
jsem silnější než tušíš
teď jsi mi ublížila
víš že to bolí
ano, Ty sama
dělá Ti to dobře
je to potěcha v Tvých slepých dnech
a přesto Tvůj život chutná trpce
že to bolí nevidíš
nenalézáš spásu ani ve snech
a to věčně spíš
jed na rtech
nevidíš

navzdory dýchám dál

usmívám se

na tváři škrabošku noci

okolo krku šál

škrtí mne

nemám sil

tak já to teda vzdám

sbohem

umírám