přede mnou

v odrazu svém spatřil jsem svět
byl plný šedé, černé, slepých stěn
a v tom všem oči modré, vodové
tající pod tíhou nevyřčeného břemene
a taky vlasy, zlaté, občas ztrápené
chtěli je ostříhat, větře odnes je!
v tom strachu a v té panice, ústa se třásla
lapala po dechu, chtěla zakřičet, marná snaha
jejich obličej je ustaraných vrásek sad
a jizvami píšu paměti, na které budu vzpomínat
řečí těla je pot a neustávající třes
dovolím jim mé bezvládné tělo na okamžik nést
v něm něco tlačí, bodá a svírá
jediné co mělo, byla jeho síla
mé skleněné vězení je můj z pavučin hrad
oči své jednou v něm nechám zhasínat
až budou pohaslé třebas maličko jen
rty usmějí se, jakby splnil se jim sen
svlažím je naposled, podívám se skrze hrad
pohlédnu na všechny stíny, jež za sebou hodlám zanechat
jak bláhový jest okamžik pro který chtěl jsem žít
teplo by hřálo mě ze vzpomínek, z nich

pověz, jaké to vlastně je, světla naposled zhasínat
vědět, že na shledanou nestačí, že sbohem musíš dát
to uvědomění je jako poslední lesa padlý strom
z ničeho a najednou je z krásného lesa pustý lom
pověz mi na co jsi myslel, když jsi mi sbohem psal
tušil jsi vůbec, že když budeš chtít, jako bys z mrtvých vstal?

v odrazu tvém a očí tvých
spatřila jsem smrt a tvůj padlý stín
hlavu měl skleslou, zdálo se, že se stydí snad
nikdy Ti nestačil říci, že Tě měl rád
a taky, že Tě nechal do propasti smutkem hnát