Divnotvor - Blog Básníka

Pokud nám někdo ukradne kousek duše, třebas jen maličký, co dělat, jak jej dostat zpátky? Ten kousek je jako ostrý střep, který je tomu zloději zapíchnut do srdce. Čím častěji na nás myslí, tím hlouběji se zařezává, aniž bychom my pociťovali, že je něco jinak, a v momentě, kdy si to konečně uvědomíme, je pozdě to zastavit, aniž by ten střep naší jemné duše nerozdrásal zlodějovo srdce. Je to začarovaný kruh, ze kterého nemůžeme vyskočit, dokud si v něm někdo nezlomí vaz na úkor ostatních, aby mohli bezpečně vystoupit. Jenže zde by bylo vhodné, aby vystoupili zároveň, aby zabránili následnému úrazu. Pokud nevystoupí současně, pocítí oba téměř totožnou bolest, která se jim rozlije po celém těle. Ten okamžik je osudný, už nikdy nebude nic jako dřív. Kéž by tak nastoupili oba v tu samou chvíli, která je neodvratně daleko, neopakovatelná. Vzpomínám dnes na ten okamžik sebeuvědomění, kdy se mi v očích zaleskla syrová skutečnost, jež chutná tak trpce. Jak zabránit následku událostí, které se

jsem pokrevně spjata s tmou, která kráčí opatrně přede mnou ruku v ruce tělo a ta paní jdou dokud zbytky duše stíny nepojmou v apriorní snaze neuniknout hlavě napřáhla jsem dlaň do tmy, téměř marně a v té touze spatřit vlastní chmury dotkla se mne ze soucitu, nelituji nejdřív byl palčivý chlad, poté pronikavé ticho do něj bez váhání ponořila jsem to tělo v té chvíli zbytku duše po srdci zastesklo se zavrhla kapku naděje, ukrývající ji na dně a tak se konečně duše objala se srdci známou mrazivou, pro ni jasnou, láskyplnou Tmou kdysi jiskry štěstí zaplnila prázdnota a zvláštní pocit políbila na rty jistota už neznám bolest ni strach nevadí mi, že jsem vrah který zabil duši svou zhasl svíčku dávno shořelou Maybe I won't just exist, I will be alive one day. Samota léčí duši.