Divnotvor - Blog Básníka

svět je jako píseň řekl Bůh a složil hudbu a do ní vdechl s láskou slova vyzval melodii k zvuku a struna necítila tíseň když dotkla se jí druhá ještě po chvíli tam byla pak nastala tma a na okamžik zemřela a Bůh pokynul rukou i ona zase žila svět prozářilo zlaté slunce pak dala se do tance než opět odešla padala dobu dlouhou pohltila ji tma zrodilo se ticho příčinou kdy oči zavřela pak uslyšela ptáky pocítila důvod proč stojí za to žít prosím, říkejte mi Štěstí těšilo mě musím jít tehdy zakusila bolest Bůh srdce jí daroval a taky možná duši? přesto se chudá cítila chtěla víc dostala tedy rozum a nohy by mohla odejít bez zavírání očí odešla tedy navždy a písni zemřel cit

Slyšel jsem hudbu samotných andělů, hráli sladce na zlatou harfu snů. Vzdali se všech pozemských údělů, hráli mi symfonii posledních dnů. Tep se mi zrychlil snad krásou tou, nikdy jsem nezažil šťastnějších chvil. Uzamknuv řasy, veden jen písní svou, tančily kol kolem davy překrásných vil. Spatřil jsem světlo smrti a života, hudba se zhmotnila v samotný ráj. Toužil jsem poznat jaká je krutost a čistota, byl pozdní večer, ne však první máj. Přál jsem si najednou boj a naději, pak už jen prohru co časem změní se v nic. Opojen, jakoby oděn v průsvitném závoji, měl jsem všechno, ale chtěl víc. Veden teď světlem a jeho paprsky, následoval jsem vnitřní svůj hlas. Minulost dala mi na odiv všechny odlesky, koleje zpivaly : ,, už je čas " .

věřím, že jednou za život bych měla vidět strom a růže kvetoucí pak zase chřadnoucí věřím že jednou za život bych měla postavit plot a pod ním vykopat tunel vedoucí do oblak věřím že jednou za život bych měla jít do nejistot a poučit se z chyb jež nepoznala bych věřím že jednou za život bych měla lhát jak Pinokio a pak se zastydět vzít všechno pokorně zpět věřím že jednou za život bych měla navštívit Tokio a procestovat křížem kráž zakotvit loď na písečnou pláž věřím že jednou za život bych měla koupit dětem pivo pak zavzpomínat na staré dobré časy kdy Mercury a Lennon těšili mě svými hlasy a až se zastaví mé sladké hodiny a svíci hořící ochromí vítr příchodem pomyslím na život své rodiny a naposledy ublížím svým odchodem

kolikrát stránky otáčené větrem nespočetkrát a život běžel zase dál prodírám se chodbami s rozervaným svetrem tolikrát v sobě s rozervaným světem je tak apriorní zastavit se nerozhodnut myslet si, že stále první stojí v řadě za ním jen plačící blázen s lítostí nehnu nemám, neznám, klidně vrhni předbíhán stále a stále sám vina přichází s pokušením vždy pak slzy roním tak ďábelské a nežádané vina je lítost? nikdy že kradu paměť matkám sloním však zdá se a já ve slunci hledám stín přemítat znamená mnohdy zemřít hanbou či studem snažil ses někdy ty dveře zavřít? chyba, pak vítr pozve sebe sebe samého nepozvaného viděl jsi jak se obrům vzepřít? já snahu, nenaplněnou zatlučenou do země slovem

žasnula jsem když mi řekli že jsem se narodila jako dítě dívala jsem se na nejmladší tak zvráceně uřvanou rozžhavená do ruda řešila vše křikem o co ti jde matko přece jsem nemohla být takhle titěrná nechutně uřvaná o co ti jde otče myslíš si že jsi stvořitel vůdce kmene, zakladatel klanu o co ti jde sestro jsi starší a hloupější věříš jim když řeknou žij o co ti jde bratře to ty jsi byl nula myslíš si že žena dítě nemá budoucnost nevěřím těm kecům ať se na místě propadnu byla jsem tak zranitelná slabá, citlivá babička měla vždycky pravdu půjdu se jí poptat jak to vlastně bylo půjdu ke kameni babička tu není jen její jméno stříbrem ryto není tu jako vždy ale přece se věci dějí prudce se zvednul vítr snad jako by promluvil snad zakřičel ovládnut lidskou emocí babi byla jsi taky dítě? a jakto že člověk stárne? vítr mi tančil mezi vlasy já sebou cukla začala si myslet že je v něm skrytý život babi jsi to ty? a jakto že šeptáš a neml

Dnešek nezačal zrovna nejlépe. Zdál se mi sen, že je hluboká noc a v něm jsem se stále ujisťovala, že můžu ještě dlouho spát. Ach, jak miluji, když se vzbudím nad ránem a mrknutím na mobil zjistím, že ještě můžu nejméně čtyři hodiny spát. Bohužel to nebyl tenhle případ. Ve snu jsem obelhávala sama sebe. Jen jsem se slastně překulila na druhý bok a snila dál o sobě říkající, že mám čas, mraky času. Najednou můj sen prozářilo slunce. Zářilo mi do očí až mi snově tekly slzy. Počkat! Okamžitě jsem sebou cukla a bleskurychle si protřela oči, aby mohly zaostřit na stále se měnící čísla na digitálních hodinách. Ukazovaly přesně 8:00. Normálně by mě tohle zjištění o prázdninách hodilo znovu do postele, ale tentokrát byl na programu dne alergolog. Ten nepočká, ten vždy zuří. Oklepala jsem se při pomyšlení, že už minule jsem přišla o dva měsíce později. Tentokrát jsem ho naštvat nechtěla, nedej Bože si vymýšlet lži, které mi způsobují vadu řeči jménem Koktání. Vyskočila jsem z

Na poli roste smutný vřes, jež tvoří z ticha hradbu. Havrani stále lítaj přes, pořádat smrti černou svatbu. Vedl jsem tudy pána, ten měl ji děsně rád. Volával na ni ,,na na", vábil ji na svůj hrad. Ona, jak omámená školačka, spěchala sem a pak zas tam. Zamilovala se do vrásek stařečka, nabídla mu kosy rám. Ten kulhajíc se usmál, křečovitě sevřel ostrý rám. Neostýchal se a ukrad, to pouto, prsten a klíč k výšinám. Smrt skácela se k zemi, rozsypal se celý svět. Stařec odhodil masku prsty všemi, bez vrásek bylo mu dvacet let. Zametl všechny stopy, a kosti hodil bílým psům. Třísky kosy rozhodil mezi supy, jež kradou informace novým dnům. Na poli roste mák rudý, jež vlčí zve se. Nikdy však šelmy nešly tudy, a když, tak jen matky štěně.

přichází tak jemně po špičkách usmívá se tajemně mávnu jen rukou lehce přijde a strhne strup jó strhne usmívá se bylo mi potěšením kyne mi já brečím až to se mnou sekne ne omluvu nečekám nepřichází nechtěný host neodchází naopak i do snů se vkrad chce se nechat zdát čeká mám ho snad mít rád ne ubližuje mi má mě tak rád že se mnou zůstává napořád pomáhá jak uzná za vhodné nezná ne a já už nepoznávám mě ne proč jsem nemohl dřív zatoužit  odejít nemohl líný jak býk proboden toreádorem čekajíc na poslední hřích vstát chtít vzepřít se a dokázat to nechat odejít ne byl jsem byl jsem ne jen byl jak dlouho jsem vlastně žil kdy vnímat přestal cit co rozeznává bolest

vrátila se z války jako jediná přežila boj musela si připomínat stále dýchat spát žít uvnitř byla mrtvá nevěřila jim nikomu nic všechny vyháněla vzpomínky zpátky šly zařadit se jako pěšák do věčné řady usmívali se lhali zavřela prudce oči byli tu stále tak tiše s ní vyrvala si všechny vlasy přehlušila bolest vzpomínky ne celé dny a noci probrečela navenek stále živá ve vnitř mrtvá navždy

obloha temná jak mozaika inkoustových skvrn les hluboký jak oči zfetovaných žen kráčela tudy jedna tak nevinná a čistá cár bílých šatů za sebou vláčela v bouři vlál od hlavy k patě oděna smutkem ten všechny konkrétní pocity skryl zahalil tvář na kterou padl stín úsměv se nikdy tak neskroutil spěchala nevěda kam štěstí to hřálo ji dřív nyní jen  tma a stín upadla vodopád slz a krve se vyronil hřál proč stalo se že utíká pryč sklamal ji ten co tak sliboval lhal, smál se a usmíval jen to tak hrál by dostal čas ji obelhat polapit do sítě zasadit v rám chvíli omámená zůstala myslela na okamžik, kdy jej spatřila šla za ním stůj co stůj věřila nadějím tužbám a hlavně tomu snu chytla se do sítě, co na tom záleží skončila v kaluži lesů

šum ten starý známý zvuk když jsem se bál přicházel a nabízel mi ruku měli jsme pro sebe sál já přijal vděčně jedinou jistotu vedl mě jistě já od mala vždy nemotorně směšně snažil se zorientovat jak slepý ve tmě bloudící by zaslechnul hlas pohyb ten starý známý kmit nikdy nic víc pro mě a slza stékala vždy když mě někdo litoval všichni mi tím neskutečně pomohli upadnout jak netopýr a mít ještě větší depresi přítele jež se vrací a přichází hlas když zavřu oči slyším jak vítr šepotá a unáší mě do oblak přítel můj je každý pták však netopýry nemám rád a sluncem taje ten led jež vzdaluje mi lidský svět jenže pak tonu topím se a hledám břeh netopýr však narazil a spí

co chcete slyšet pravdivou lež či lživou pravdu kdeže, chválu nebeskou nebesa nade mnou, nebesa pode mnou dotknout se jich dlaní na místě se rozplynou je-li pravda lží ta strohá hradba na pomezí lidskosti pak lež je pravdou v pravou chvíli ďábel duše pohostí co chcete slyšet vaše slova ten starý známý diktafon jen tak a proč se z nich zrovna nepodělat proč nepokleknout před ten trůn trůn z lebek ach jaké klišé mám se smát či smát se dál a zítra z lebek budou ptáci vyklovou oči dítěti co chcete slyšet dolarů píseň úchvatnou odmítnout je tak apriorní když náhle zvuky ustanou drak na kolenou krví své děti krmí navzdory každý umírá bez vás by byl život nudný bez vás by zhebnul děda mráz a najednou na nohách Nietsche co chcete slyšet tuhle píseň složil jste ji jen vy sám nikdo vám nikdy nepomůže chudáku chudý pozor vrah uši si ucpal, oči zavřel otevřel dveře jenom vám nevidí nic, jen a jen dítě jen sráče, který žadoní, žebrá pláče co chcete slyšet

díval se na ni díval a svlékal ji očima stála tam nahá a slabě zranitelná pomyslně si s ní hrál jeho ruce bloudily všude slastný to pocit, slastná to představa je tak bezmocná je tak nahá je tak přemožitelná v očích jí chyběla jiskra světlo zhasínala vždy vždy, když odcházela nikdy už nebyla doma bezvládné ruce tvořily jedinou hranici hranici mezi ní a kusem masa to maso měl na trhu každý řezník kolik psů se o něj porvalo kolik psů ho dostalo všichni.. stačilo štěknout bylo to mocnější než něha bylo to mocnější než láska chtíč.. zemřela.. supi kolem kroužili od narození do znovurození rozervané cáry hadrů rozervané cáry masa dřív prvotřídní svíčková nyní zdechlina.. oči okno brána do duše chyběl jí klíč ztratila ho, když jí bylo osm oči okno brána na hřbitov díval se na ni díval a svlékal ji rukama žasnul jak se mu nahá hnusí najednou připadala mu hloupá nechutná nemotorná přesto si koupil flák masa..

Nejnovější zprávy z událostí: - Šílená blondýna se na Svinovském nádraží pokoušela zachránit hladové holuby. Házela jim úlomky bagety.   Prozatím se mi, jak někteří nadšenci říkají "krysy s křídli" podařilo nasytit, ale místní důchodovou           komunitou mi bylo vytčeno, co že si to dovoluju. Tak se strhla hádka.. :D -Nudím se, jezdím na kole a hledám si práci jako au pair v Anglii, už mám pár nabídek, tak snad bude na lepší foťák a inspiraci v krásné Anglii a Londýně. Držte mi palce :)

Oblaka větrem vířícího prachu, vzdouvajíc se v bezmoci. Čekání v nevědomí strachu, chudý toužíc po moci. Nekonečné plynutí ticha času, pohled oknem do dáli. Proklínajíc lidských ovcí masu, letargiedřív se všichni báli. Utrpení večně přežívající naděje, ochota bojující spásy. Okamžik štěstí jest mlhou závěje, ošklivost pláštěm krásy. Nenávist skryta v noci dne, luna svítíc jí na cestu. Srdce žalem hrudí krutě hne, žebrák prosíc o vestu.

Na co jsi myslel, když ses mi smál? Ty budeš nula, já tvůj král! Utíkej sem a pospěš tam, na věky věků budeš sám! Připrav si kapesník, budeš plakat, ze skály možná v zoufalství skákat. Budeš chtít zapomenout a přát si zemřít, vzdal jsi to dávno, nač se s osudem přít.

Cesta do pekla vede přes nebeskou duhu. Procházím se a hledám tajnou komnatu skrz les, kde nápadně vykukuje záhadná cesta. V půli ní jsem zjistila, že se rozchází a já si nevěděla rady. Když si vyberu jednu, znamená to, že jí dám přednost před tou druhou, zklamu ji. Upřednostněním jedné nezískám tu lepší, i když nemusí to být pravda, ale to nezjistím, dokud se tím směrem nevydám. Ach, kéž by rozhodování bylo snažší nebo aspoň mělo smysl. V mém životě volba znamená červenou stopku, nad kterou je třeba se pozastavit a až poté, co to bude dovoleno, smět se zase odrazit z místa, smět se nadechnout. Na druhou stranu můžeme děkovat, že máme volbu, vždy je na výběr.. Děkovat? Proč? Vyberu si špatně a budu toho litovat celý svůj krátký život. Pokud si ale vyberu dobře, už nikdy se nemusím dovědět, k čemu vedla ta druhá cesta. Lidská zvědavost je ale velice zvláštní. Nikdy nám to nedá,

Poprvé lituji, že jsem si založila blog. Vůbec, ale vůbec se mi sem nechce psát. Proto přidávám jen pár fotek ze Svinovského nádraží v Ově, kde při jedné speciální písničce jde sledovat celý svět s brýlemi se žlutými skly.. Jsou kouzelné, ta píseň je kouzelná, okamžik, kdy se zastavil čas je nedocenitelný. Pozoruju svět, jako bych se dnes narodila a měla strach, že také zemřu. Chci všechno vidět, stihnout, zkusit, a kolem mě proletěl vlak. Cuklo to se mnou. Svět je tak zvláštní. Lidé jsou zvláštní. Jsou schopní odejít tak rychle, tak strašně, tak nemilosrdně. Bolí to? Snad jen vteřinu.  Já zůstanu u kolejí dál, jen s hudbou, bez dechu píšící o nich jen báseň a fotící jejich nesmrtelnost.

Zrozen jako vlahý letní den, utkán ze stříbra dvou pavučin. Z ničeho, ze tmy, ze slz žen, Přetrhnout tok štěstí jest zločin. Ptala se dcera matky své, proč jenom v noci šťastna jest. Duše jak roztržena v dvé, s procitnutím přijde krutá lest. Zpěv slavíků jí v srdci zní, ,,Mrtva jsem, pak mrtva se i probudím". Jeden z nich se tam usídlí, ten druhý zlákán světa poznáním. Zlatá klec je krásná past, hrozný to zločin věčné samoty. Každá noc je tichá slast, strohost pánem sluhy prázdnoty. Kéž bych tak měla zlatý klíč, navěky bych ptáčky zamkla hned. Nemohli by tak nikdy pryč, vzít spánku mého sladký med. Jako vězni žalem by zhynuli, nemoha nadechnout se ryzí svobody. Jako sebevrazi jež vlaky minuly, ztracen na poušti, toužíc po kapce vody. Zahoď dcero ten zlatý klíč, nezneužívej kruté lidské marnosti. Jsi toreádor ovládajíc bič, přestaň se starat, pominou starosti.

Až někde potkáte vorvaně, pardon, ženu, kterou je snažší přeskočit než oběhnout, pak to nejspíš budu já. Na zahradě už všechno kvete, roste a tak :D, takže z domácích malin a ostružin vznikla bublanina. Byla dobrá, ale bylo mi z ní špatně. Nemusím být členem Mensy, abych vydedukovala, že je to proto, že jsem se přecpala. A ta čokoládá tomu taky dala svoje.. If someone  meet sperm whale, sorry, woman, that is easier jump than run around, then it probably would be me. The garden has all the flowers, grows, and so: D, so the domestic raspberries and blackberries was great for souffle. It was good, but I did it wrong. I do not need to be a member of Mensa, I deduced that it was because I gorged. And the chocolate was also "great" idea.. K obědu jsem si pracně udělala těsto na pizzu a docela dlouho se s tím patlala. Myslím, že se mi povedla. Základem většiny „italských placek“ je rajčatové sugo a mozzarella. Samozřejmě to jde nahradit. Asi jako všechno. Kečup a

Vítr si se stromem ošklivě hrál,                  činil jen bolest a zanechal svár. ,,Ty budeš sluha, já tvůj král"! to se mu tenkráte krutě smál. Plakal ten strom, tiše tam stál, ztrácejíc kůru, pořád se bál. Po roce útlaku hněv v něm vzplál, pozdě už, zbyl tam jen pařez a žal. The wind played with the tree bad, was only pain and strife left. ,, You're a servant, I am your king! " That time that he laughed harshly. Cried the Tree, silently stood there, losing bark still afraid. After oppression anger flared in him, late in the day, there remained only a stump and grief

Včera mi kámoška řekla, že četla článek o 19-letému klukovi, kterému energeťák roztrhl srdce. Jako těžkej závislák jsem byla v šoku. Začala jsem se pročítat miliony článků na netu. Nenapadlo mě nic jinýho, než zadat do vyhledávače ,,energy drink smrt" a hned mi vyjely stovky odpovědí. Podle všeho se zdá, že nejvražednější je Monster a má na svědomí několik lidí. Jelikož jsem zrovna šla od doktora, který mi řekl, že díky extrémně vysokému cholesterolu můžu snadno dostat infarkt či mrtvici v tak nezvykle nízkém věku, začala jsem nad tím přemýšlet. Vzpomínala jsem, jak často piju Red Bull a zjistila jsem, že je to každý den. Někdy to byly i 2-3 půllitrové plechovky. Pak jsem se dočetla,že 2 plechovky můžou člověka zabít během dne. 1 plechovka obsahuje 2x víc kofeinu než káva, což je pro mě taky zajímavé, když k Red Bullu přidám i presso.. Tohle by měl být ten správný okamžik pro zamyšlení. Nepřeháním to náhodou? Je očividné, že jsem addicted. No ale co s tím teď dělat? Energeťák

Znáte ten pocit, když něco strašně moc potřebujete (chcete), ale nemáte peníze? Já skoro pořád. Vždycky jsem si říkala, že peníze nejsou k ničemu, ale postupem času zjišťuji, že čím víc jich člověk má, je šťastnější. Brigádu jsem nesehnala a tak pouze čekám, co bude. Nuda, že? Ani pomalu nevím, o čem psát. Mám plno nových zážitků, příběhů, básní, ale něco mi brání to sem napsat. Vždycky, když se mi tohle stane, připadá mi, jako by moje inspirace umřela. Jako by mi ji okolní svět ukradl a zabil. Procházím se ulicemi a lidé se dívají. Dívají se na mě a já nechápu proč. Jako bych ani nebyla člověk nebo byla, ale jiný. Aby na mě spočinuly jejich oči, musím se lišit. A to hodně. Vlastně si ani nemyslím, že jsem člověk. Mé myšlenky nepatří lidskému světu. Připadám si, jako bych pocházela z jiné dimenze. Jednou bych chtěla mít/zažít pocit normálního člověka. Problém je ale v tom, že absolutně netuším, co znamená slovo "normální". Existuje vůbec? Pokud ano, pak nemám právo někdy p

High as Fuck Nejen cukr, ale i taurin mi pomohl ráno bez námahy vyskočit z postele. Ano, vím, ničí to zdraví, ale dokud člověk nepozná, že je to pravda, neskončí s tím. Dneska se každý, kdo mě potká, bude muset smířit s tím, že jsem hyperaktivní jako fretka. Jen jí hodit míček :D. Jako vegetarián si můžu dovolit jíst zvířata jen ve formě cukroví, takže doktorka zase neměla pravdu. Zvíře se dá nahradit jiným zvířetem. Hádám, že pandu ještě nejedla.. A právě díky tomu jsem se rozhodla, že odjedu do Vietnamu. Prý je to tam úžasný.  To je další To Do Thing na můj To Do List. Dneska si ale zahraju na Itala a udělám si k obědu sýrovou, vegetariánskou pizzu. Přeju krásnou sobotu a ještě hezčí neděli všem. Buon appetito :)

Cara Delevingne . Tak trochu marťan a proto ji všichni zbožňují. Dovolím si říct, že patří k nejúspěšnějším modelkám všech dob. Ale není to jen modelka, je to člověk.  Stala se známou i díky svým častým a povedeným grimasám. Je uznávána takovými hvězdami, jako je Rita Ora , její BF, Ian Somerhalder , kterého můžeš vidět v úspěšném seriálu Vampire Diaries, a  na svém fb se zajímavě zmiňuje o Harrym Styles ovi, kterého nemusím fanynkám 1D představovat. Hádám, že víc jak polovina z nás, by si přála být jako ona. Mě momentálně fascinuje její obočí, tak jsem si ho začala dokreslovat a zvýrazňovat a uvidím, co bude :) Každopádně vypadat jako ona bych mohla leda, kdybych vystřihla její fotku z časopisu a vteřinovým lepidlem navždy utvrdila svůj nový vzhled :D Crazy, but awesome! K fotografům má, zdá se, vřelý vztah.. ITS TIME FOR BLUE EYEBROWS! , píše na svém fb profilu. Mně se to líbí moc, ale nevím zda se to hodí jen tak do ulic. Nicméně na p

Včera jsem dala kolu opět zelenou. I přes velké horko jsem to riskla a šlápla do pedálů. Poháněná silou Red Bullu, chtělo se mi lítat. Jenže jsem tak trošku zapomněla, že tenhle zázračný nápoj má na mě poměrně zajímavý dopad.  Pokaždé, když ho piju (Every Day), je to, jako bych si dala weed. Já fakt nevím, čím to je, ale hezky se mi po něm směje, nikoliv létá, ale nemá to k tomu daleko. Jako rozesmátý cyklista jsem si vzpomněla na jeden song  Moucha a cyklista . No každopádně mouchám se více zalíbilo v blískosti mých očí, a tak, když jsem spokojeně a vysmátě sledovala svět ze sedla kola, jedna moucha na mě mrkla. A to doslova. Začala jsem šokovaně brzdit. Řidiči vozidel poháněných benzínem nechápavě kroutili hlavou. Spustili se mi slzy, které osvobodily toho zatraceného hosta, který nebyl zván. No ještě že jsem měla retro brýle po babičce, jinak by to opravdu vypadalo, že frčím na něčem silnějším. Nepochopitelný smích a rudé oči jsou přece jen známkou punku :D. V bezpečí domov

Taky jste se stali obětí profláknuté "značky" Chicago Bulls? Naše společná cesta, tedy má a tohohle týmu, i když best player je pro mě pan LeBron James,začala před pár lety, kdy jsem nečekaně dostala jejich dres. Jelikož mám pro býky (Red Bull lover) slabost, okamžitě jsem si tohohle zamilovala.  Momentálně ale řeším přechod na jinou capu, protože mě neskutečně vytáčí tzv. swaggeři, kteří mají bulls řetězy a já nevím co ještě ve svém originálním šatníku, aniž by věděli, že je to sportovní tým. Kdybych jim položila dotaz, kdo je jejich nejoblíbenější hráč, nejspíš bych se dočkala odpovědi typu: ,, hrá.. co? Jakmile jdu na basket, oháknu se do rudo-černa, ale předem vím, že mě polovina lidí odsoudí, protože si řeknou, že jsem jen blbá blondýna, co má v hlavě úplně vymetýno a nemá ani páru, co to má na sobě. A vůbec.. co si to sakra dovoluje dávat si na hlavu snapback? Vždyť je to ryze pánská záležitost. Druhá polovina lidí se s otevřenou pusou okamžitě půjde schovat a za

Jó třešně zrají, ale co je to platné, když na ně lidská ruka nedosáhne. Snahou zmožena, snažila jsem se vymyslet, jak tomu ubohému stromu pomůžu od trápení, kdy se musí dívat, jak jeho "děti" pod paprsky slunce ztrácejí nejen život, ale i tvar. Některé třešně to už vzdaly a padly pod strom. Věřím, že kdybych tam seděla hodně dlouho, zdálo by se, že strom pláče a slzy jsou zbarvené do ruda pod tíhou veder. Vidina svačiny aka třešně mě dohnala až k přemýšlení. Ubohý mozek se po restartu při úspěšném zdolání vrcholu jménem Maturita musel opět zapnout. Bylo poznat, že určitý časový úsek odpočíval. Ráda bych řekla, že jen od začátku volna, ale pavučiny na něm byly mnohem starší. Není tedy divu, že vymyslel pouze jeden nápad, a to ještě zcela nesmyslný. Zkřížit člověka se žirafou je přece úplný nonsense a navíc i nehorázná zvrácenost. A kdyby se to povedlo, jako že ne, tak bych od té chvíle už nepozřela ani kapku alkoholu, protože to zvracení by nebylo vůbec příjemné, ostatně ja

Kéž bych tak křídla mohla mít, na tváři úsměv, vítr cítit. Z paprsků slunce věnce zlaté vít, svobodu pozdravit a chytit. Kéž by tak život jednou snazší byl, na dlani chmýří pampelišek. Vzdát se a ztratit snadno mnoho sil, fouknout s chytrostí lišek. Kéž by tak to sevření povolilo, a dalo průchod touhám snů. Proč si mě jen trápení vyvolilo, počítám opět nekonečno dnů. Kéž by se krása v čistotu proměnila, by tenhle svět smysl měl. Láska by nenávist navždy pokořila, a slavík růži znovu píseň pěl. Kéž by se všechna přání vyplnila, v očích jiskra zrodila se. Ať jako bych navždy věčně snila, kající se došel k spáse. Kéž bych tak měla v ruce nůž, a přeřezat ta lana směla. Na rtech pak jenom rudou růž, aby krása v záři jemně zněla. Kéž by tahle slova význam měla, hlubší než autorka cit. Nepoznala, a když, tak zapomněla, jaké to je, šťastna být.

Taky patříte k těm, kteří jsou neustále něčím zmatení a vyvedení z míry? Je jedno čím, ať už nedává smysl návod ke složení tak snadno vypadající obyčejné poličky, kdy jste posléze zjistili, že jazyk, ve kterém byl sepsán, se ani zdaleka nepodobá vaší rodné řeči, nebo jste žena sedící v autě a nacházíte se v bodě A, ze kterého se co nejrychleji musíte dostat přes body B a C do bodu D a navigace nadšeně hlásí, že po nastartování auta, to jest otočením klíčku, zahněte na severo-východ po pěti a půl metrech do leva. A ne, opravdu nejde o příklad z fyziky pro pokročilé, kdyby ano, pak můj inteligenční kvocient po pár IQ testech dojde k závěru, že jeho přehnané seběvědomí se nachází na bodu mrazu. Někdy mám opravdu silný pocit, že jsem se "vylíhla" předčasně. Přece jen, tenhle svět je sám o sobě zmatený a jako by toho nebylo málo, pohybuje se v něm plno zoufale bloudících blondýn jako jsem já. Takže ta evoluce se s rozvojem medií a internetových gigantů hádám trochu zadrhla. Děti