čas zastavil se

pravá štětec, levá sklenka vína
před sebou odraz duše své
hudba ploužíc se do ovíněného ucha
čas zastavil se, všechno zdá se nejisté

pohled z okna, kouř nadčasově nebem pluje
vítr jej za ruku vede stydlivě
zapadající slunce jejich nepopsatelnost okukuje
shlédla jsem se v jejich hře

dýchám jen pro okamžik těchto chvil
ach pro ten pocit!
zapomněla jsem schválně, jeden z mých hříchů se vyplnil
dnes nežila jsem nadarmo, chtěla bych Ti říct

nejenom plátno, mé ruce barvami hrají
a také tváře studem se rdí
prosím hlavně ať nikdo se nedozví
že žiji ve lži, utkané z vláken pavučin

to byl den včerejší
dnes sklenka whisky a lehkost na duši
přede mnou okno, tma venkovní
bílá mi nyní  pro změnu nějak sluší

ve svém vlastním světě na své vlastní zdi
promítám si den včerejší a dnešní
občas chtělo by to lepší děj a střih
naštěstí žádné "kdyby" není

je půlnoc a já dnes navždy nikdy nevstanu
hudba se mnou proplétá
kéž ve svých snech utonu
proč jen se mi nechce spát?




"The brain appears to possess a special area which we might call poetic memory and which records everything that charms or touches us, that makes our lives beautiful. I have said before that metaphors are dangerous. Love begins with a metaphor. Which is to say, love begins at the point when a woman enters her first word into our poetic memory."
— Milan Kundera, The Unbearable Lightness of Being
















Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

.

Píši Ti právě v tento okamžik hluboké temnoty, prostupující skrze bílé zdi, vpíjející se do mé kůže plné vrásek a jizev, které znamenají, že existuji. Existuji s každým nechtěným nádechem a umírám při každém výdechu, toužíce, by byl posledním. Poté ale přijde další nádech a já opět procitám v temnotě pronikající skrze světlo. A pak už nebylo. Jak zvláštní je tma, jak zvláštní, avšak osudová, neb bez ní nebylo by světla. A bez světla nebyla by tma jako ji znám. Naskýtá se mi tedy otázka, zda jsem světlem ve tmě, či snad tmou ze světla. Také je ale možné, že bych byla tmou ve tmě. S nádechem jsem jasem, s výdechem pohasnou mé oči rázem. Nádech, výdech, slza, pláč, a má tvář je lapena myšlenkou, čím jsem a čím bych mohla být, skryje se pod slaný vodopád. Má nejdražší, chtěla bych Ti toho tolik říci, tolik toho s Tebou prožívat. Radovat se, plakat, smát se a bát. Každá myšlenka a vzpomínka bolí. Není den, kdy bys mi nechyběla. Už zase mi po tváři stékají slzy. Nepamatuji si den, kdy b
Další informace

Interview with a soul III

Obrázek
There you are, finally. Standing behind your ugly shadow, feeling more comfortable in the dark of your mind. I haven't seen you for a while, how have you been then? Do you still put your head down while passing strangers, so they can't see your sad, empty eyes? How inferior you think you are against literally everyone, and why so? My dearest everything, forgive me for I have sinned on my mind. Anytime I look into the mirror, I feel ugly and useless. I believe there's somebody like me outside, however I don't want to. It's kind of a pain to bear through this short life, in which I believe, I was born to be happy after all, no matter what. I please you to lock my emptiness just and only for me, because I got used to it. I could probably say I would miss it, if it was gone. It wouldn't be me anymore, I would die in a moment of losing this part of my mind. I don't want you to think about me like I was special, or I found myself original. I just needed to writ
Další informace

Zpověď po letech

 Drahý čtenáři,                pokud sem ještě občas zabloudíš s vírou, že zde nalezneš nové řádky, píši Ti právě v tento okamžik neutichající tmy v mé duši. Ráda bych se zde v tomto dopise rozpomenula, proč jsem kdy začala psát na papír (později na klávesnici) myšlenky, rodící se v mé hlavě, ve chvílích hlubokého smutku, jež nelze utěšit.               Pokud zapátrám ve své mysli, vzpomenu si na holčičku,.. holku, dospívající dívku, oděnou ve smutku, v černé látce, jejímž doplňkem byl/ stále je opak úsměvu a poloprázdné oči, ze kterých se nyní často řinou slané potůčky. Té dívce bylo tehdy něco málo přes 12 let a začala si uvědomovat, proč je tak nešťastná. V rodině to neměla lehké, i když měla/má tři skvělé sourozence, a měla úžasnou maminku a babičku, která s nimi tehdy bydlela. Dívka v čase stárla, jako každá živá bytost. Postupem času se s ní rozloučila babička, velmi bolestivě. Dívka toto rozloučení nese bolestivě doteď a ponese si jej až do dne, kdy přijde její čas, aby se, dá-l
Další informace