zraň mě dnes večer
pohlaď moje rty, ať mne v noci nezebou ve chvíli, kdy moji duši stíny popadnou kolébají ji ve vzpomínkách ze strany, na stranu ve všem pak vidím neutichající prázdnotu svíjí se tělo mé v nevědomém záchvatu nekončících červánků a prokletého osamění vrhám se střemhlav v šeď zapomnění aniž bych ohlédla se za sebe má duše už Vás nesnese jen modré šmouhy bez určitých tváří oka mžik existujete v mé utopii o krok později jste mrtví a já nikdy nevzpomenu, až do chvíle kdy mé oči nespočinou ve Vašich rovině a já se v nich téměř slastně topím raději je v sebezapření navždy sklopím protože vím, ale s bolestí vrhám se do propasti jedině ve snech jsi mým navždy kéž bych i já byla uvězněna v Tvých snech už jsi někdy snil Ty o mně? a představoval si, že existuji jenom kvůli Tobě se strachem a záští k probděné noci protože kde začíná vědomí, tam já končím