Divnotvor - Blog Básníka

while I was desperately trying to find you I lost myself in spite of never finding who I really was all the sleepless nights thinking of you all the tears falling down my broken face all the memories I owned of you just made up in my head imagination of perfection more mistakes you had, more I wanted you my heart was full of that although you were never there you were never mine and still I was loved so many times however I coudn't give it back I couln't love you back cause I have no inside even if I tried and oh God, maybe I really tried sometimes the hate is just hidden love such a beautiful lie I hate you, I love you you know what really hurts? this shitty sentence " I don't fucking mind"! I don't care how you are more I say it, more I lie to myself and I wanna know how does it feel to die how many people loved me? so many so many even I don't get it how many I loved back? noone instead I am fucking ashamed of this m

pravá štětec, levá sklenka vína před sebou odraz duše své hudba ploužíc se do ovíněného ucha čas zastavil se, všechno zdá se nejisté pohled z okna, kouř nadčasově nebem pluje vítr jej za ruku vede stydlivě zapadající slunce jejich nepopsatelnost okukuje shlédla jsem se v jejich hře dýchám jen pro okamžik těchto chvil ach pro ten pocit! zapomněla jsem schválně, jeden z mých hříchů se vyplnil dnes nežila jsem nadarmo, chtěla bych Ti říct nejenom plátno, mé ruce barvami hrají a také tváře studem se rdí prosím hlavně ať nikdo se nedozví že žiji ve lži, utkané z vláken pavučin to byl den včerejší dnes sklenka whisky a lehkost na duši přede mnou okno, tma venkovní bílá mi nyní  pro změnu nějak sluší ve svém vlastním světě na své vlastní zdi promítám si den včerejší a dnešní občas chtělo by to lepší děj a střih naštěstí žádné "kdyby" není je půlnoc a já dnes navždy nikdy nevstanu hudba se mnou proplétá kéž ve svých snech utonu proč jen se mi nechce s

má mysl je mým vězením bílým andělem, jež temná křídla má okolo hlavy tlak, modrý splín dál už nic není, nežli má osobní tma je to jen pocit chvilkový křídla polámaná, s hlavou zároveň svěšená prach vrhá se mi do očí ač kráčím v páru, cítím se ztracena tělo je duše mé hradba zeď každým dnem bortící se víc a víc nenávidím jeho pohled do zrcadla připomíná mi spousty procitnuvších i chtěných neučiněných chyb alkohol je můj lék na pocity maže mi vrásky z tváří s nimi jsem krásná, bez nich někdo jiný vše co udělám, ještě ten den umírá, vědomí ztrácí oči mám plné soucitu, zároveň nenávisti tajemné, když se zblízka podíváš, ustrašené občas v nich nejeden blázen zmizí zdají se plné života, navzdory věř mi, jsou mrtvé rty křičely by, kdyby mohly říkat to, co chtějí neurazí, neublíží, raději se usmívají jejich význam je tak monotónní zarůstají pavučinou, která s vlasy tančí ruce jsou rozviklanými vrcholky mých paží strach je vede opatrně, nejistě jsou obezřetné, o

nejspíš existuje tisíc důvodů proč nemůžu spát - jedním z nich je určitě specifický a zároveň každodenně tak monotónní zvuk vydávající člověk sdílející se mnou tuto místnost, tento prostor, ten kousek mého vlastního světa, který je neproniknutelný migréna dosahuje neuvěřitelných rozměrů a tak se naskýtá otázka, proč to až tak moc vnímám? - dalším je snad můj mozek, který se mi zakazováním pohybu očních víček směrem dolů, snaží říci, že jsem plnohodnotně nevyužila dnešní den, ostatně tak jako ten včerejší a ten předtím, nenávidím se za to a nenávidím se také za to, že se nenávidím z nesmyslných důvodů - mozek mne také varuje, že zítřejší den nebude o nic slibnější, možná bych neměla vstát co kdybych to pro jednou udělala a nikdy nevstala? hmm, pro jednou? lžu si už i vyťukáváním písmen do klávesnice, nemůžu ten pohyb zastavit, dosáhla jsem vyšší úrovně jako by to bylo jednou, směšné! bylo to víckrát než jednou, bylo to víckrát než nebylo jsem spokojena s koncem každého dne, se

znamená pro mne mnohem víc ach ten úsměv nešťastný jež přes slzy se probíjí ve chvílích kdy nad propastí stojící tělo pohrdá tváří zmatenou přemýšlí nad ztrátou ctnosti opovrhuje duší nevinnou jež chtěla by jedinou čistotu odhodit bez lítosti v temnotě davu září připadá si tak výjimečná dekadence je její trvalou tváří a přesto je doposud spasená však do víru pokušení by skočila v jediném okamžiku opojení a svoje idee tak rozbila cítíš to její napjaté chvění? je to jako když zmačkáš papír byl popsaný, nyní je prázdný a v očích najednou upokojení, klid zklamání, slast, čert ví! jaké to bylo asi když poprvé oči promluvily rty do uší Ti zašeptaly byl jsi klidný? beze slov je živa a s nimi v pasti dělá co může celý život stojí schválně nad propastí nechce stát a zároveň schválně strne v utopii svého vysněného Já smutek k sobě tiskne, je to vše co má to Já touží ze dna padat k výšinám je nevyřešitelný hlavolam Tvoje zkáz