Kazajka

Kéž bych tak křídla mohla mít,
na tváři úsměv, vítr cítit.
Z paprsků slunce věnce zlaté vít,
svobodu pozdravit a chytit.

Kéž by tak život jednou snazší byl,
na dlani chmýří pampelišek.
Vzdát se a ztratit snadno mnoho sil,
fouknout s chytrostí lišek.

Kéž by tak to sevření povolilo,
a dalo průchod touhám snů.
Proč si mě jen trápení vyvolilo,
počítám opět nekonečno dnů.

Kéž by se krása v čistotu proměnila,
by tenhle svět smysl měl.
Láska by nenávist navždy pokořila,
a slavík růži znovu píseň pěl.

Kéž by se všechna přání vyplnila,
v očích jiskra zrodila se.
Ať jako bych navždy věčně snila,
kající se došel k spáse.

Kéž bych tak měla v ruce nůž,
a přeřezat ta lana směla.
Na rtech pak jenom rudou růž,
aby krása v záři jemně zněla.

Kéž by tahle slova význam měla,
hlubší než autorka cit.
Nepoznala, a když, tak zapomněla,
jaké to je, šťastna být.