Divnotvor - Blog Básníka

Vítr si se stromem ošklivě hrál,                  činil jen bolest a zanechal svár. ,,Ty budeš sluha, já tvůj král"! to se mu tenkráte krutě smál. Plakal ten strom, tiše tam stál, ztrácejíc kůru, pořád se bál. Po roce útlaku hněv v něm vzplál, pozdě už, zbyl tam jen pařez a žal. The wind played with the tree bad, was only pain and strife left. ,, You're a servant, I am your king! " That time that he laughed harshly. Cried the Tree, silently stood there, losing bark still afraid. After oppression anger flared in him, late in the day, there remained only a stump and grief

Kéž bych tak křídla mohla mít, na tváři úsměv, vítr cítit. Z paprsků slunce věnce zlaté vít, svobodu pozdravit a chytit. Kéž by tak život jednou snazší byl, na dlani chmýří pampelišek. Vzdát se a ztratit snadno mnoho sil, fouknout s chytrostí lišek. Kéž by tak to sevření povolilo, a dalo průchod touhám snů. Proč si mě jen trápení vyvolilo, počítám opět nekonečno dnů. Kéž by se krása v čistotu proměnila, by tenhle svět smysl měl. Láska by nenávist navždy pokořila, a slavík růži znovu píseň pěl. Kéž by se všechna přání vyplnila, v očích jiskra zrodila se. Ať jako bych navždy věčně snila, kající se došel k spáse. Kéž bych tak měla v ruce nůž, a přeřezat ta lana směla. Na rtech pak jenom rudou růž, aby krása v záři jemně zněla. Kéž by tahle slova význam měla, hlubší než autorka cit. Nepoznala, a když, tak zapomněla, jaké to je, šťastna být.

Přál jsem si, aby vítr věčně vál, ať řeka věčně proudí. Kouř krouží kol mě jako šál, vliv promilí vše kroutí. Začal jsem tehdy skomírat, dech zpomalil se mi. Nemohl jsem to vzdát a umírat, zaťal jsem svalů švy. Upadl jsem do mdlob a snil, Alenka nevěřila by. Plavu si takhle, vidím nekonečný Nil, slyším si povídat lvy. Vítr vane tichým dnem, snad jen slavík v povzdálí. Křídly projde lehce snem, který smutek povznáší. Spasí někdo tento žal, který duše ovládá. Bezmoc stojí opodál, krutých lidí nadvláda. Jsem v davu a přesto sám, v duchu křičím. V zrcadle vidím jen prázdný rám, okamžitě mlčím. Co jen jsem nyní spatřit chtěl, vidím však pravou lež. Před sebou masu mrtvých těl, utíkej dokud můžeš, běž! Pozdě bylo dřív než hned, zůstal jsem navždy zde. Do úst mi ďábel vložil med, kde jsou mé sny, kde? Kouř se vznáší k výšinám, občas klesne ke dnu. Kolemjdoucí poděkoval mršinám, já s tím pláčem nehnu. Pára teče vzdorovitě po stěnách, jen tak líně t...

Zemřela píseň v srdci mém, a slavík v kleci přestal zpívat. Jako by Pán Bůh zapomněl, já přestal na okamžik dýchat. Zapadla víčka v tichosti, dělící čára úst pak klesla. Rosa skrápěla růže v bolesti, zlomila se mi v půli vesla. Přestal jsem létat tentýž den, ztratil jsem klíč k srdci tvému. Počkej na okamžik prosím jen, chci opět být duší v tvém šému. Rozeznít tak ten zlatý zvon, jež hrdostí se kdysi dmul. Prasklinu následoval prudký zlom, a smutek v hrdle hořce žhnul. Ozvěna stále trhá uši mé, by způsobila duši bolest. Pověz co je dobré a co zlé, věřila jsi, když Ti bylo šest?

Opadávající prsty Uvadající svět Umírající píseň Rosa v řece Slastné utrpení Lehká bolest Bezstarostné umírání Začátek konce Rodící se smrt Očekávání zapomenutého Jaro smrti Láska nenávisti Hluchý zvon Úsměv žalu Spokojená bezmoc Přítomnost minulosti Nedostihnutelná budoucnost Čestná vypočítavost Procitnutí lhostejnosti Pravdivá lež Tichá bouře Pokoj hádky Obraz nicoty Zámek chudoby Úsměv starosti Modrá růže Černý déšť Zlatníkova chudoba Mocný žebrák Bezcenné peníze Ubohý král Hmotný stín Nezvučný hlas Krutý Bůh Neochota pomsty Vítr bez tance Ospalý den Zapomenutý svět Nedokončená báseň

Shoříš v pekle, jsi zmrd ty děvko. Tvař se lekle, chcípni navždy štětko. Jsi nula, nikdy nedokážeš víc, budeš muset zemřít. Ty si nezasloužíš ani z hovna nic, nezkoušej se se mnou přít. Vyhrožuješ spolykáním tuny prášků, vyhrožuješ podřezáním žil. Stěžuješ si jak princezna spící na hrášku, ani k sebevraždě nemáš dost sil. Stal se z tebe paranoik snící o podrazu, tvrdí, že máš ďábla v těle. Každý psychopat ti závidí tvou šílenou krásu, jsi nevinná duše uvězněná v lidské cele..

Představ si, že jednou odejdeš, všechno opustíš, všechno to, o čem jsi kdy snil. Pohlédneš zrcadlu do tváře, možná mu odpustíš, možná jsi minulost dávno už smyl. Nalezneš před sebou jen plášť a hůl,noci té, noci, která se vysmívá ubohosti dnů. Poslouchej, tíseň mající v moci všechny sny tvé, tíseň, ke které se já bláhově pnu. Toužil jsi mít všechno, teď nemáš vůbec nic, teď, přemítáš nad temným peklem. K čemu to vlastně je, co znamená ,,mít víc", co chceš, být v rakvi jediným červem ? Zbyla ti duše, toužící po jiné, lepší dimenzi, toužící nadechnout se, svobodně odejít. Žádej dokud můžeš, chtěj životní suspenzi, chtěj nic a všechno, musíš z cesty sejít. Nenávidí tě, protože jsi a ty jsi a dýcháš dál, protože víš, že to nesmíš nikdy vzdát. Musíš snít, já na tebe vždycky pozor dám, já se za tě pro tvou duši budu prát. Slyšíš? Žiješ? No tak promluv..

Nenávidíme. Jsme rasisti opékající se v soláriu na rožni, ve vlastní šťávě. Děláš ze sebe dobrovolně něco. Něco, co nenávidíš. Nejsi to skutečně ty, je to jiskra. Jiskra přetvářky. Nenávidíš sebe, kterého tak miluješ, v zrcadle. Miluješ nenávist převlečenou za sebelásku. Miluješ sebe nenávidícího. Láska bolí, ta tvoje ne. Láska nenávidí, ostatní, mě. Bolest miluje? Pokud láska bolí, plodí bolest. Je krutá, je, miluje. Být znamená milovat, milovat znamená být. Být či milovat? Být. Milovat. Všechno můžeš mít, vlastnit. Jde o to, vybrat si prioritu, ublížit jednomu. Druhému? Ublížíš tomu, koho si vybereš, miluješ. Láska bolí, ne tebe. Ji.

Nemoha se nadechnout svobody, pootevřela okno, ke štěstí jí to ale vůbec nijak nepomohlo. Nepochopíc ostatní lidi, začala naslouchat, nevydržela to, začala hlavou o zeď bouchat. Nedokázala se jim dívat přímo do očí, chvílemi si myslela, že se snad i pomočí. Klepala zuby, když chtěla promluvit, musela se za to dokonce několikrát omluvit. Chtěla se postavit kolikrát čelem k nim, neviděli, neslyšeli, byla jako černobílej mim. Zkoušela navždy zapomenout jaký život mohl být, nešlo to, nikdy, na ruce to navždy bude rudě rýt. V očích slzy, které nešly po proudu tiše jen, musely být proti všem a utéct hořce ven. Došla jí inspirace, byla jen pouhý stín, usedl na duši motýl jménem Splín.

Oči jako bílej králík, se sluchátky ticho ruší. Ač vegetarián, Řezník, soucit rozervaných duší. Opilost pod oknem, nevědomost ochromí.. Taky si trochu loknem, provokace svědomí. Pláč nad rozlitým vínem, život na hovno. Pravé já na ulici radši minem, je-li to vůbec možno. Nejsem ovce, co jde s davem, buduju cestu, hledám cíl. Jdu s davem,co nejde s davem, nespočet zelenejch víl..

Zmařil jsi mi to, co nikdy nepřišlo. Ten úsměv na tváři, jež všichni čekali. Zatímco ty jsi spal, můj život běžel dál. Zbyly jen vzpomínky, doutnajíc vyhaslé komínky. Dokonale sprostá řeč, tvoje slova, ego, meč. Ty seš frajer, jasná věc, já jen nula, žádnej kec. Moje verše, tichej vztek, to by jeden klobouk smek. Je to jen tak z nudy, půjdu asi válet z kopce sudy. Feminismus krutej smích, nepochopím nikdy, dík. Nemám zájem o hovna, radši skočím dolů z okna.

Na ploše dlaně roste květ, v něm ukrývá se celý svět. Pospěš má duše neváhej, svou víru do něj dej. Růže je krásná avšak trny má, pod svícnem bývá největší tma. Poslouchej vítr jak sladce zpívá, však bouři krutou v sobě skrývá. Pozoruj stromy jak krásně tančí, avšak já pro ně pláči. Jak silné jsou a jak málo stačí, prach po nich kolikrát kráčí. Poslouchej srdce jeho hlas, na poli havrani, zbyl jediný klas. Nedovol strachu by zostudil tě, láska jak zvon zní, hle! Pozoruj ptáky, umí létat, kéž by mi svobodu mohli předat. Když něco nejde, zkus to znova, pád ti odvahu dodá. Naslouchej tichu, i ono šeptá, rozum se vždy nejdřív zeptá. Nedělej něco, co tě pak bolí, těžce se rány potom hojí.

Na křídlech jemné modré vážky, obletiv celý nekonečný svět. V očích plavovlasé krásky, jak modré růže rudý květ. by me..

Okamžik vzpomínám, na tváři úsměv mám. Ba ne, už dávno jsem, dávno už jsem zapomněl.