Way to hell's over the heaven's rainbow

Cesta do pekla vede přes nebeskou duhu. Procházím se a hledám tajnou komnatu skrz les, kde nápadně vykukuje záhadná cesta. V půli ní jsem zjistila, že se rozchází a já si nevěděla rady. Když si vyberu jednu, znamená to, že jí dám přednost před tou druhou, zklamu ji. Upřednostněním jedné nezískám tu lepší, i když nemusí to být pravda, ale to nezjistím, dokud se tím směrem nevydám. Ach, kéž by rozhodování bylo snažší nebo aspoň mělo smysl. V mém životě volba znamená červenou stopku, nad kterou je třeba se pozastavit a až poté, co to bude dovoleno, smět se zase odrazit z místa, smět se nadechnout.
Na druhou stranu můžeme děkovat, že máme volbu, vždy je na výběr.. Děkovat? Proč? Vyberu si špatně a budu toho litovat celý svůj krátký život. Pokud si ale vyberu dobře, už nikdy se nemusím dovědět, k čemu vedla ta druhá cesta.
Lidská zvědavost je ale velice zvláštní. Nikdy nám to nedá, musíme okusit to jablko, ač je většinou zakázané. Chvíli chutná sladce a v půli se znechucením zjistíme, že jsme nalezli jen půlku červa. Nikdy nedostaneme to, co chceme, a když, pak nikdy nebudeme úplně spokojeni.
Ale co, vždyť se říká, že člověk lituje víc toho, že něco nezkusil než toho, co zkusil. Je to jen další lež. To říká ten, co zkusil a lituje toho ve skrytu duše. Já lituji něčeho především tehdy, kdy mi nebylo nabídnuto více možností.
Tak se tedy bez pocitu viny procházím krajinou. Kráčím s knihou, kde pocit viny neznamená víc než nic. Uprostřed cesty, kde se rozbíhá, se posadím a netoužím jít dál. Dnes mi stačí to, co mám. Jen něco, co má jakýkoliv příběh kdo si jen pomyslí. Nemusím nyní poznat skutečnost, stačí jen to, čemu věřím právě v tento okamžik.