Zpověď po letech

 Drahý čtenáři,

            pokud sem ještě občas zabloudíš s vírou, že zde nalezneš nové řádky, píši Ti právě v tento okamžik neutichající tmy v mé duši. Ráda bych se zde v tomto dopise rozpomenula, proč jsem kdy začala psát na papír (později na klávesnici) myšlenky, rodící se v mé hlavě, ve chvílích hlubokého smutku, jež nelze utěšit.

            Pokud zapátrám ve své mysli, vzpomenu si na holčičku,.. holku, dospívající dívku, oděnou ve smutku, v černé látce, jejímž doplňkem byl/ stále je opak úsměvu a poloprázdné oči, ze kterých se nyní často řinou slané potůčky. Té dívce bylo tehdy něco málo přes 12 let a začala si uvědomovat, proč je tak nešťastná. V rodině to neměla lehké, i když měla/má tři skvělé sourozence, a měla úžasnou maminku a babičku, která s nimi tehdy bydlela. Dívka v čase stárla, jako každá živá bytost. Postupem času se s ní rozloučila babička, velmi bolestivě. Dívka toto rozloučení nese bolestivě doteď a ponese si jej až do dne, kdy přijde její čas, aby se, dá-li Bůh, rozloučila jednou také se svými vnoučaty, snad v příznivějším prožití. Pamatuji, že v té době se dívce zbortil celý svět. Vždyť celé dětství se k babičce utíkala ve strachu z vlastního otce. Tím, že babička bydlela s rodinou a hned vedle dívčina pokoje, prožívala dívka srdcervoucí bolest v babiččině, teď už prázdné ložnici, kde dívka hodiny seděla se sklenicí bourbonu v ruce a plakala, dokud vyčerpáním neusnula. Tehdy jsem napsala báseň s názvem  "Dušičky". S touto básní se mi rozletělo srdce na střepy, které nelze slepit. 

            Miluji také "Mrchožrout", kterou dívka napsala zanedlouho poté. Dle mne je jedna z nejlepších. Vyšla jí přímo z duše. Opravdu jako by to psala její duše.

            A pak přišlo "Ticho".  Už navždy. Mrchožrout a ticho jsou jediné dvě básně, které dívku milují.

            Po babičce dívce zbyla babiččina sestra, která zasvětila celý život Bohu. Dívka už od mala k sestřičce vzhlížela. Vždy, když přijela na návštěvu, doprovázela ji do kostela, i v dobách, kdy ji musela podpírat, neboť sestřička stárla a její tělo s ní. Dětství dívka trávila na prázdninách v klášteře v Olomouci, kde sestřička vykonávala službu sestry představené, později byla odvelena do Kroměříže, kde dožila své poslední roky ve víře v Boha. Dívka milovala její rozpravy z mládí a o zažité válce. Vždy tak napjatě poslouchala, jak sestřička prožívala v mládí válku ve víře v Boha. Tehdy byl její hábit trnem v oku pro mnoho lidí. Vzpomínám si, že se spolu nestihly rozloučit, nicméně sestřička dívce psala celý život dopisy a dívka jí odpovídala. Strašně k ní vzhlížela a zbožňovala ji. Byla jedním z mála lidí, díky nimž dívka nalezla víru v Boha, která nikdy neutichne. Tehdy jsem napsala báseň "Uvidíme se", neboť nedokáži říct slovo "Sbohem", které chutná tak trpce, a má mysl se takto brání bolestivé pravdě. Mnohokrát se ve svém životě dívka uvažoval nad tím, že zasvětí svůj život Bohu a vstoupí do kláštera. Do této chvíle tak neučinila a ví, že by se jí její přátelé smáli a zanevřeli by na ni.

                Pak přišla ta nemoc. Lidé ji nazývají Rakovinou. Vkradla se do naší rodiny znovu, když napoprvé jí to nevyšlo. V tu dobu jsem napsala "Fotografie M". M jako Máma. 

                A o čtyři roky plné bolesti a utrpení později jí to vyšlo. Jednou možná naleznu sílu a povím Vám o tom víc. Za dva měsíce to budou dva roky a já stále pláču každý den ve sprše, shrbená, lapající po dechu. Podívám se do zrcadla, kde spatřím tu dívku, nadechnu se, opláchnu obličej. Dívka zmizí a já otevřu dveře, jako by se nic nestalo. Vydechnu. V době vstoupení R do našich životů začala dívka navštěvovat psychologa, aby se vnitřně vyrovnala s tímto bojem. Nevyrovnala. Přestala tam chodit, opustila vše.

                Nyní je ve spárech nemoci otec, kterému dívka vyčetla tolik věcí. Povahou je stále stejný, jen se teď dívka dozvěděla, že je vážně nemocný. A proto dívka píše tyto řádky, aby pochopila  celý její život. Její? Je strašným sobcem? Nejspíš ano, ale do jaké míry?