Jó třešně zrály

Jó třešně zrají, ale co je to platné, když na ně lidská ruka nedosáhne. Snahou zmožena, snažila jsem se vymyslet, jak tomu ubohému stromu pomůžu od trápení, kdy se musí dívat, jak jeho "děti" pod paprsky slunce ztrácejí nejen život, ale i tvar. Některé třešně to už vzdaly a padly pod strom. Věřím, že kdybych tam seděla hodně dlouho, zdálo by se, že strom pláče a slzy jsou zbarvené do ruda pod tíhou veder.
Vidina svačiny aka třešně mě dohnala až k přemýšlení. Ubohý mozek se po restartu při úspěšném zdolání vrcholu jménem Maturita musel opět zapnout. Bylo poznat, že určitý časový úsek odpočíval. Ráda bych řekla, že jen od začátku volna, ale pavučiny na něm byly mnohem starší. Není tedy divu, že vymyslel pouze jeden nápad, a to ještě zcela nesmyslný.
Zkřížit člověka se žirafou je přece úplný nonsense a navíc i nehorázná zvrácenost. A kdyby se to povedlo, jako že ne, tak bych od té chvíle už nepozřela ani kapku alkoholu, protože to zvracení by nebylo vůbec příjemné, ostatně jako nikdy. Doslova by bylo nekonečné..
Sedla jsem si tedy zády ke stromu a svým foťákem se zadívala do dáli. Člověk znaven přírodou se rozpouští jako nekvalitní barvy v dešti, ale příroda se zdá neporušená. Jen pro ten pohled je třeba snít..