Sen

Zrozen jako vlahý letní den,

utkán ze stříbra dvou pavučin.

Z ničeho, ze tmy, ze slz žen,

Přetrhnout tok štěstí jest zločin.

Ptala se dcera matky své,

proč jenom v noci šťastna jest.

Duše jak roztržena v dvé,

s procitnutím přijde krutá lest.

Zpěv slavíků jí v srdci zní,

,,Mrtva jsem, pak mrtva se i probudím".

Jeden z nich se tam usídlí,

ten druhý zlákán světa poznáním.

Zlatá klec je krásná past,

hrozný to zločin věčné samoty.

Každá noc je tichá slast,

strohost pánem sluhy prázdnoty.

Kéž bych tak měla zlatý klíč,

navěky bych ptáčky zamkla hned.

Nemohli by tak nikdy pryč,

vzít spánku mého sladký med.

Jako vězni žalem by zhynuli,

nemoha nadechnout se ryzí svobody.

Jako sebevrazi jež vlaky minuly,

ztracen na poušti, toužíc po kapce vody.

Zahoď dcero ten zlatý klíč,

nezneužívej kruté lidské marnosti.

Jsi toreádor ovládajíc bič,

přestaň se starat, pominou starosti.