Dobrý den pane Zrcadlo, tady slečna Nikdo
Zrcadlo.. Je to opravdu jediná věc, která ukazuje skutečný vzhled? Dívám se do něj a nevěřím vlastním očím. Sleduju oči, které tak nevěřícně mrkají, zkoušejíc zaostřit. Neúspěšně, pořád jsem to já, respektive "to" pořád vypadá jako já. Bohužel.. Bohudík.. ?
Až řeknu "tři", zavřu oči. ,,Tři", a jsme tam najednou dvě. Jedna skutečná, jedna kopie. Kdo vlastně jsem? Co je skutečnost a co iluze? Kéž by iluze byla skutečnost, pak by možná můj život nestál za takový hovno. Hej ty tam, ty, která jsi uvízla ve skleněném obraze, jaké to tam je? Nic, žádná odpověď, ticho. No střepy každopádně přinášejí štěstí. Krev? Tak proč to fakin nefunguje?!
Teď je nás tam minimálně dvacet. Všechny páry očí spočinuly na mě. O co je to horší než fotografie? Není. Když odejdeš, těch dvacet kopií zmizí taky. Odejdou za zrcadlo nebo zemřou? Nyní se dívám na svou tablovou fotku. Navěky v ní budu uvězněna, nezemřu, nezestárnu, nebudu mít děti, sny.. Zdá se mi, že se výhružně usmívá. Ona je věčná, to já, která tu sedím a skenuju ji pohledem, se každou vteřinou přibližuju smrti.
To je ona! Nic nedokázala a umírá? Jak můžeš žít a nechat vteřiny plynout jen tak? Co by za to druzí dali. Jsi nula, jsi víc než nic. Jsi otrok slova "nic". Ale ty jsi, existuješ. O to jsi víc než nějaká kopie sebe samé. Dýcháš, dokážeš víc než ona. Máš sny, které tě udržují při životě. Dokud budeš mít na stole rámeček se svou nechutnou fotkou, budeš vědět, že máš na víc než na co se ta osoba naproti tobě zmohla. Má jen pyšný křečovitý úsměv plný přetvářky. ,,Pozor, vyletí ptáček". Vole já slyším ptáky zpívat, ty jsi tehdy slyšela pouhé "CVAK".
Nesmrtelnost, lidé po ní touží, aniž by si uvědomili, že by jim před očima zemřel celý svět. Vždy, když se mě někdo zeptal, jak si představuju svou smrt, řekla jsem, že umřít nehodlám. Prej: ,, Já smrt přechčím". Teď už ne, děkuji. Je mi (za pár dní) 20 let a musím toho ještě hodně stihnout, pokud chci teda umřít stářím.. A teď mě omluvte´, musím se jít proletět a střelit si zlatou..
Až řeknu "tři", zavřu oči. ,,Tři", a jsme tam najednou dvě. Jedna skutečná, jedna kopie. Kdo vlastně jsem? Co je skutečnost a co iluze? Kéž by iluze byla skutečnost, pak by možná můj život nestál za takový hovno. Hej ty tam, ty, která jsi uvízla ve skleněném obraze, jaké to tam je? Nic, žádná odpověď, ticho. No střepy každopádně přinášejí štěstí. Krev? Tak proč to fakin nefunguje?!
Teď je nás tam minimálně dvacet. Všechny páry očí spočinuly na mě. O co je to horší než fotografie? Není. Když odejdeš, těch dvacet kopií zmizí taky. Odejdou za zrcadlo nebo zemřou? Nyní se dívám na svou tablovou fotku. Navěky v ní budu uvězněna, nezemřu, nezestárnu, nebudu mít děti, sny.. Zdá se mi, že se výhružně usmívá. Ona je věčná, to já, která tu sedím a skenuju ji pohledem, se každou vteřinou přibližuju smrti.
To je ona! Nic nedokázala a umírá? Jak můžeš žít a nechat vteřiny plynout jen tak? Co by za to druzí dali. Jsi nula, jsi víc než nic. Jsi otrok slova "nic". Ale ty jsi, existuješ. O to jsi víc než nějaká kopie sebe samé. Dýcháš, dokážeš víc než ona. Máš sny, které tě udržují při životě. Dokud budeš mít na stole rámeček se svou nechutnou fotkou, budeš vědět, že máš na víc než na co se ta osoba naproti tobě zmohla. Má jen pyšný křečovitý úsměv plný přetvářky. ,,Pozor, vyletí ptáček". Vole já slyším ptáky zpívat, ty jsi tehdy slyšela pouhé "CVAK".
Nesmrtelnost, lidé po ní touží, aniž by si uvědomili, že by jim před očima zemřel celý svět. Vždy, když se mě někdo zeptal, jak si představuju svou smrt, řekla jsem, že umřít nehodlám. Prej: ,, Já smrt přechčím". Teď už ne, děkuji. Je mi (za pár dní) 20 let a musím toho ještě hodně stihnout, pokud chci teda umřít stářím.. A teď mě omluvte´, musím se jít proletět a střelit si zlatou..
Komentáře
Okomentovat