Konzerva
Ne, opravdu nehodlám psát o škole, i když umělecká škola podle některých škola ve skutečnosti není. Prej je to zábava.. No hlavně, že je to baví.
Dnes ráno jsem dostala nápad na článek trošku filozofický, když jsem od rána seděla v tramvaji a vlastně jsem v ní dnes strávila půl dne a nejspíš jsem ztratila nejlepší léta svého života, teda aspoň kdybych byla jepice, tak už jsem natřikrát mrtvá. I když dnes po dlouhé době konečně vykouklo slunce, lidé se mračili, jako by si uvědomili, že život je jeden velkej stres. No a ty jejich kyselý ksichty mi daly najevo, že já jsem taky nula. Vždyť co je to člověk bez světa? Nic, neexistuje, zemře, zatímco lidé umírají každou vteřinu a svět neuroní ani slzu, čas plyne dál. Je to pro něj jen číslo. Velké nic v makropulu. Nula.
Proč jsem tyhle kecy teda pojmenovala "Konzerva"? Tramvaj, autobus, auto, letadlo.. Plechovka, konzerva! Vždycky, když někam jedu tímhle sice úchvatně rychlým dopravním prostředkem, mám pocit, že se nemůžu nadechnout ( nejsem hipík co šlape na vlastní pohon, to opravdu ne, i když..). Jsem uvězněna a sklo jsou moje mříže. Brání mi vstoupit do dimenze svobody, rozletu, pocitu nezávislosti a hlavně odhodlání!
Představte si plechovku fazolí namáčknutých na sebe ve vlastní šťávě.. Vím, divné a praštěné, ALE jsou tam zavřené, dokud se někdo nezmocní otvíráku a neosvobodí je. Přála bych si, abych ten otvírák měla, alespoň na malý okamžik.
Když jedu autem, mám pocit, že mě tam někdo zavřel za trest. ,,Tak a teď máš zaracha a tahle jízda nikdy neskončí." Smutně sleduju svět za sklem. Vidím odraz své vystrašené tváře, rty nic neříkající, ale oči by chtěly. Prší.. Jako by to byly mé slzy, stékající po špinavém oknu, ale jen symbolicky. Pro tentokrát jste vyhráli, ale zítra je opět nový den..
Deprese proděravělých životů..
Dnes ráno jsem dostala nápad na článek trošku filozofický, když jsem od rána seděla v tramvaji a vlastně jsem v ní dnes strávila půl dne a nejspíš jsem ztratila nejlepší léta svého života, teda aspoň kdybych byla jepice, tak už jsem natřikrát mrtvá. I když dnes po dlouhé době konečně vykouklo slunce, lidé se mračili, jako by si uvědomili, že život je jeden velkej stres. No a ty jejich kyselý ksichty mi daly najevo, že já jsem taky nula. Vždyť co je to člověk bez světa? Nic, neexistuje, zemře, zatímco lidé umírají každou vteřinu a svět neuroní ani slzu, čas plyne dál. Je to pro něj jen číslo. Velké nic v makropulu. Nula.
Proč jsem tyhle kecy teda pojmenovala "Konzerva"? Tramvaj, autobus, auto, letadlo.. Plechovka, konzerva! Vždycky, když někam jedu tímhle sice úchvatně rychlým dopravním prostředkem, mám pocit, že se nemůžu nadechnout ( nejsem hipík co šlape na vlastní pohon, to opravdu ne, i když..). Jsem uvězněna a sklo jsou moje mříže. Brání mi vstoupit do dimenze svobody, rozletu, pocitu nezávislosti a hlavně odhodlání!
Představte si plechovku fazolí namáčknutých na sebe ve vlastní šťávě.. Vím, divné a praštěné, ALE jsou tam zavřené, dokud se někdo nezmocní otvíráku a neosvobodí je. Přála bych si, abych ten otvírák měla, alespoň na malý okamžik.
Když jedu autem, mám pocit, že mě tam někdo zavřel za trest. ,,Tak a teď máš zaracha a tahle jízda nikdy neskončí." Smutně sleduju svět za sklem. Vidím odraz své vystrašené tváře, rty nic neříkající, ale oči by chtěly. Prší.. Jako by to byly mé slzy, stékající po špinavém oknu, ale jen symbolicky. Pro tentokrát jste vyhráli, ale zítra je opět nový den..
Deprese proděravělých životů..
Komentáře
Okomentovat