Divnotvor - Blog Básníka

v odrazu svém spatřil jsem svět byl plný šedé, černé, slepých stěn a v tom všem oči modré, vodové tající pod tíhou nevyřčeného břemene a taky vlasy, zlaté, občas ztrápené chtěli je ostříhat, větře odnes je! v tom strachu a v té panice, ústa se třásla lapala po dechu, chtěla zakřičet, marná snaha jejich obličej je ustaraných vrásek sad a jizvami píšu paměti, na které budu vzpomínat řečí těla je pot a neustávající třes dovolím jim mé bezvládné tělo na okamžik nést v něm něco tlačí, bodá a svírá jediné co mělo, byla jeho síla mé skleněné vězení je můj z pavučin hrad oči své jednou v něm nechám zhasínat až budou pohaslé třebas maličko jen rty usmějí se, jakby splnil se jim sen svlažím je naposled, podívám se skrze hrad pohlédnu na všechny stíny, jež za sebou hodlám zanechat jak bláhový jest okamžik pro který chtěl jsem žít teplo by hřálo mě ze vzpomínek, z nich pověz, jaké to vlastně je, světla naposled zhasínat vědět, že na shledanou nestačí, že sbohem musíš dát t...

přede mnou mlha a za mnou stín já do ní kráčím sama s tmou stín je mých vzpomínek klín pohltí-li mne, musím zahynout tak kráčím do ní se svou tmou z očí mi rosa na řasy hraje kdekdo by řekl, že jsem doprovázen muzikou avšak pod maskou není mi blaze jdu barvou žlutou, místy červenou občas spolu ve vzduchu tančí kde země je jim maminkou ze které přišly, a do které se vrací znáš ten pocit, kdy padáš k zemi a nemůžeš tomu zabránit řítíš se do ticha, kde nic není že nemáš zájem, říct nesmíš ty lapáš po dechu, křičet chceš ruce před sebe s panikou vrháš máš strach, ale stále vpřed jdeš naději neztrácíš, žádnou nemáš byl právě podzim mrazivý den měl jsem vše o čem každý sní zemřel jsem

ve jménu smutku kráčím v řadách padlých na úkor vlastního pudu oděn v popel zapomnění v očích minulost a hřích neexistujících přání nesplněných pých ve jménu strachu míjím nepřítomně davy já uvnitř trnu ony kácejí se k zemi táhnou mne k nebi nemůžu zůstat stát ani je nechat být tak jako nemůžu zavřít oči a provždy odejít ve jménu samoty nikdo se nechce připojit v mé utopie potupy kdy nevím kudy kam kam se má duše ubírá možná jsem prostě zůstal sám tělo to cítí, duše to ještě popírá ve jménu bolesti která mne hřeje tak jako dělával to smích a známá vráska z mého obličeje ta upadla v zapomnění již však jizvy na vážnosti neztrácejí jsou pro mne něco jako věčná mříž ve jménu plachosti zavírám oči, když jdu bouří obepínám rukama boky ukrývám se do lží a slyším jen ptáky ve své nevinnosti už s pravdou nebojuji ve jménu odporu který už dávno není zapaluji mu na pozdrav svíčku budu doufat v odpuštění vzdal jsem to, vím nepláču nic tím nezměním ve...

Dnes na mne padla nostalgie nebo každodenní smutek, nevím přesně. Vzpomínám na dny, které jsem strávila s klidem v duši a s úsměvem na rtech. A že jich bylo sakra málo! Jeden z těch dnů byl po boku Malého Prince, který je v každém z nás, jde o to si uvědomit, jaká jsem byla a jaká jsem nyní, a také doufat, že ještě nějaké "já" bude. Pamatujete si na to, že jste byli děti? Vzpomínáte jaké to bylo? Pokud se Vám na tváři objeví alespoň nepatrný úsměv, znamená to, že jste nezapomněli. Dokážete se dívat na svět očima dítěte? Ne nadarmo se říká, že svět patří bláznům a dětem ( alespoň já to říkám ). Já ovšem nevzpomínám ná některé pasáže ze svého dětství s láskou, na druhou stranu některé byly zase k nezaplacení! Mám moc ráda spisovatele jménem Antoine de Saint-Exupéry, který mi toho svými slovy moc dal, tak jako každý umělec, kterému naslouchám. Vzpomínám na své spisovatelské začátky  pokusy. Byly k smíchu, tak jako jsou dodnes, ale je krásné na ně narazit a pře...

jako můj život je jenom jedna cesta ke spáse ta, pro kterou si má duše oči vypláče ta bolest ze smutku zaplavuje srdce ach mé slzy chutnají trpce Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici. - Kurt Cobain   „Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ - Jan Werich jako můj svět jaké to je kde já bláhově na druhém břehu utíkám se, tonu „Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být vyhnáni. Ve vzpomínkách i poupě, rozvíjí se v nejkrásnější růži.“ - Johann Wolfgang Goethe ve vzpomínkách svých pluji každým dnem stydím se, že jsem kdo budu se asi nedovím jednou se v nich snad utopím  Kde není chuť a odhodlání, není ani tep a dech.. poloviční úsměv ve tváři se zrcadlí rosa snů mých včerejších lituji a stydím se usměji se nevinně Každou vteřinu svého života lituji, že nejsem dost dobrá a...

if i die tonight i want to see you smile your face your eyes show me the moment when you were high cause i can not remember anyone who made you happy by cry i can just remember your face in pain such a breathtaking mess you just being in the bed white was everywhere and i felt really bad no flowers, no pets thirsdy but not allowed to drink saying "i'm fine" that's what i should think so many memories so many smiles i felt alive everytime seeing you're fine i wish i had all the time to love you much more than i could so much you deserve time of the world to find out that you are the best of mine's i remember the pain of my deepest heart no breath no proud i give you everrything take it and run with every pain i die once more walking in cold and rain placing my face in front of storm

držím Tě a Ty mne drtíš ze své propasti v mé dlani čára strachu.. málokdy mi jedna stačí tu vteřinu úzkosti zvládnu ach jak já po ní prahnu a pak se na okamžik vzdálím upadám v zapomnění myslím si, že pláču chce se mi křičet utíkat a odejít navždy omyl nic tu není stále sama ve svém tichu v bolesti co štípe působí uvolnění sebe-destruktivního hluku konejším se psaním jež uniká z konečků mých prstů jejichž články tu krev potí víc než já kdy slzy roním jsem tak "pyšná" na své děti které stávají se vzpomínkami na papíru na mé kůži a ta plachtí větrem ten konejší ji, hladí už nepláču, už nevím že dnes je vlastně včera a včera vzpomínkou a tou se stali i lidé kteří tu pro mne občas jsou i když nechci a nemůžu je na oko vystát jejich pomoc bolí je to neskutečné ponížení lžu sama sobě v tom to není mám pocit, že je drtím tak jako pomoc ve dnech jako je tenhle kdy neunesu sama sebe být sama se sebou a ve tmě kde nic není kde byla tma, tam j...