půlnoční chmury

nad krajinou se pomalu stydlivě smráká
a tělo mé obklopuje noční motýl, noční ďas
v dnešní podvečer moje duše stíny láká
otevřu okno do tmy, zavřu víčka konečky řas

co kdyby dnešní chmury nikdy neuvadly
už více neznala bych hlubší pád
mé vědomí by tak krásně monotónně kradly
potají a bez lítosti, nač se bát

jako tichá loutka ovládána vlahým větrem
v očích bez citu a bez jisker, kde
byla bych jen pouhým nemotorným tělem
nakonec o to Ti světe přece jde!

oči ve strachu zamknuté a náruč rozpjatá
vemte si to tělo prosím, osvoboďte mě
pohltíte-li jej, budu konečně svobodná
dnes už je pozdě ze dna níže dostat se

tak zase zítra je nový ze starého den
jsem napjatá zda dočkají se rána
můj stín dnes bohužel opět nezemřel
a tak tedy neodcházím do snů sama

Věřím, že v každém z nás existuje náš osobní, malý svět, do kterého se rádi utíkáme ve chvílích, kdy máme strach, cítíme smutek, bolest, či obklopí nás stíny. Mnohdy to ani nepostřehneme.

I já mám svůj utopický svět, ve kterém je krajina, zpěv ptáků a potok. Sedávám u něj a jen tak jej pozoruji, přemítám nad svým životem. Je tak jednoduché se tam posadit a zírat do prázdna, které ve skutečnosti není prázdnem, ale v reálném světě ano. 

Pokud se v tom Vašem světě zdržíte, nikdy nesmíte dopustit, abyste tam zůstali navždy, protože odtud není úniku, a přestože by to byl krásný život bez trápení, není bohužel skutečný a proto i já se jednou za čas vrátím, ale stále častěji zapomínám, a mé prázdno se tím prohlubuje. 

Cítím, že už brzy budu vězněm ve své vlastní svobodě.