půlnoční chmury

nad krajinou se pomalu stydlivě smráká
a tělo mé obklopuje noční motýl, noční ďas
v dnešní podvečer moje duše stíny láká
otevřu okno do tmy, zavřu víčka konečky řas

co kdyby dnešní chmury nikdy neuvadly
už více neznala bych hlubší pád
mé vědomí by tak krásně monotónně kradly
potají a bez lítosti, nač se bát

jako tichá loutka ovládána vlahým větrem
v očích bez citu a bez jisker, kde
byla bych jen pouhým nemotorným tělem
nakonec o to Ti světe přece jde!

oči ve strachu zamknuté a náruč rozpjatá
vemte si to tělo prosím, osvoboďte mě
pohltíte-li jej, budu konečně svobodná
dnes už je pozdě ze dna níže dostat se

tak zase zítra je nový ze starého den
jsem napjatá zda dočkají se rána
můj stín dnes bohužel opět nezemřel
a tak tedy neodcházím do snů sama


Věřím, že v každém z nás existuje náš osobní, malý svět, do kterého se rádi utíkáme ve chvílích, kdy máme strach, cítíme smutek, bolest, či obklopí nás stíny. Mnohdy to ani nepostřehneme.
I já mám svůj utopický svět, ve kterém je krajina, zpěv ptáků a potok. Sedávám u něj a jen tak jej pozoruji, přemítám nad svým životem. Je tak jednoduché se tam posadit a zírat do prázdna, které ve skutečnosti není prázdnem, ale v reálném světě ano. 
Pokud se v tom Vašem světě zdržíte, nikdy nesmíte dopustit, abyste tam zůstali navždy, protože odtud není úniku, a přestože by to byl krásný život bez trápení, není bohužel skutečný a proto i já se jednou za čas vrátím, ale stále častěji zapomínám, a mé prázdno se tím prohlubuje. 
Cítím, že už brzy budu vězněm ve své vlastní svobodě.











Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

.

Píši Ti právě v tento okamžik hluboké temnoty, prostupující skrze bílé zdi, vpíjející se do mé kůže plné vrásek a jizev, které znamenají, že existuji. Existuji s každým nechtěným nádechem a umírám při každém výdechu, toužíce, by byl posledním. Poté ale přijde další nádech a já opět procitám v temnotě pronikající skrze světlo. A pak už nebylo. Jak zvláštní je tma, jak zvláštní, avšak osudová, neb bez ní nebylo by světla. A bez světla nebyla by tma jako ji znám. Naskýtá se mi tedy otázka, zda jsem světlem ve tmě, či snad tmou ze světla. Také je ale možné, že bych byla tmou ve tmě. S nádechem jsem jasem, s výdechem pohasnou mé oči rázem. Nádech, výdech, slza, pláč, a má tvář je lapena myšlenkou, čím jsem a čím bych mohla být, skryje se pod slaný vodopád. Má nejdražší, chtěla bych Ti toho tolik říci, tolik toho s Tebou prožívat. Radovat se, plakat, smát se a bát. Každá myšlenka a vzpomínka bolí. Není den, kdy bys mi nechyběla. Už zase mi po tváři stékají slzy. Nepamatuji si den, kdy b...
Další informace

Interview with a soul III

Obrázek
There you are, finally. Standing behind your ugly shadow, feeling more comfortable in the dark of your mind. I haven't seen you for a while, how have you been then? Do you still put your head down while passing strangers, so they can't see your sad, empty eyes? How inferior you think you are against literally everyone, and why so? My dearest everything, forgive me for I have sinned on my mind. Anytime I look into the mirror, I feel ugly and useless. I believe there's somebody like me outside, however I don't want to. It's kind of a pain to bear through this short life, in which I believe, I was born to be happy after all, no matter what. I please you to lock my emptiness just and only for me, because I got used to it. I could probably say I would miss it, if it was gone. It wouldn't be me anymore, I would die in a moment of losing this part of my mind. I don't want you to think about me like I was special, or I found myself original. I just needed to writ...
Další informace

strach z pocitů

Obrázek
jako krev hřejivá, proudící mým mladým tělem jako dech teplý, po levanduli vonící, nejen jako tlukot srdce jež rozezvučí kapka slzy, deště jako krev rudá a agresivní do poslední kapky, která tepe do vyschnutí v koloběhu důkazu mé existence tam hluboko, a hloub se to něco skrývá ve mně ve strachu z oproštění slib mi prosím, že v opovržení nezanevřeš na mne když odhalím Ti svoji duši třebas jen kousek po kousku, ve snaze odhalit tělo svojí mysli a tak tu najednou, před Tebou stojím ve své nahé kráse a světe div se mám rudé tváře, a oči sklopené v třesoucí se dlaně a chvějící se rty, studem oněmělé nejistý nádech a pošeptám Ti, kdo jsem tiše výdech jsem nahá, víc než před nádechem zvláštní to člověk směšně oděný ve vlastní kůži, slovem a hlavně strachem zda pokud oči opět otevřu Tvým směrem budu stále zvlášť člověkem a zvlášť tělem?
Další informace