Moje paralelní já
Pokud nám někdo ukradne kousek duše, třebas jen maličký, co dělat, jak jej dostat zpátky?
Ten kousek je jako ostrý střep, který je tomu zloději zapíchnut do srdce. Čím častěji na nás myslí, tím hlouběji se zařezává, aniž bychom my pociťovali, že je něco jinak, a v momentě, kdy si to konečně uvědomíme, je pozdě to zastavit, aniž by ten střep naší jemné duše nerozdrásal zlodějovo srdce. Je to začarovaný kruh, ze kterého nemůžeme vyskočit, dokud si v něm někdo nezlomí vaz na úkor ostatních, aby mohli bezpečně vystoupit. Jenže zde by bylo vhodné, aby vystoupili zároveň, aby zabránili následnému úrazu. Pokud nevystoupí současně, pocítí oba téměř totožnou bolest, která se jim rozlije po celém těle. Ten okamžik je osudný, už nikdy nebude nic jako dřív. Kéž by tak nastoupili oba v tu samou chvíli, která je neodvratně daleko, neopakovatelná.
Vzpomínám dnes na ten okamžik sebeuvědomění, kdy se mi v očích zaleskla syrová skutečnost, jež chutná tak trpce. Jak zabránit následku událostí, které se odvíjejí od chvíle, kdy prozřel ten neúplný celek mé ustarané duše. Znát tak koloběh těchto útržků. Jeden bez druhého nevýznamný, nicotný, jenže pokud si je postupně přehrajeme za zavřenými víčky, spatříme obraz, který najednou dává smysl. V té chvíli, kdy se ty cáry myšlenek spojí, přeji si, aby ten prvotní nikdy neožil v mysli života-dárce. Jen se tak dostat do minulosti o vteřinu před tou, která změní Vaše míjející se životy. Zabít se dá jedině tak, že se nadechnete, zavřete oči a otočíte se zády, vzdalující se možné lidskosti, které jste měli nabýt, ale v budoucnosti jí opovrhujete, a jelikož se tato verze Vaší existence nenaplnila, opakuje se ta chvíle stále dokola do onoho okamžiku, kdy si dobrovolně lámete vaz společně s cizím. V momentě, kdy zavíráte oči a otáčíte se k této možnosti zády, tříští se střepy toho obrazu znova a znova. Život všech Vašich paralelních vesmírů se tak dostává do slepé smyčky plné emocionální stagnace. Možná se ta chvíle stále opakuje ne proto, abychom trpěli, nýbrž v naději jednoho samotného vesmíru, který se zatajeným dechem pozoruje každý ten film zvlášť a doufá, že jedno naše já se neotočí, nezavře oči, ale i přes ten strach se točí na tom kolotoči dál a nikdy z něj nevystoupí. Otázkou pak je, zda je v této paralele šťastný nebo na úkor zlodějova rozhodnutí neexistuje tak, jak kdysi chtěl.
Ať už se naše paralelní já rozhodne zůstat a nebo vyskočit, nikdy nebude šťastno, protože bylo primárně předurčeno k životu míjejících se světel, která se nikdy nezastaví v jejich blízkosti, protože by mohla způsobit tání srdce, dá-li se tak ještě nazvat, po všech těch letech, kdy se konstantně pohybuje ve vesmírech, které se rozhodly pro ten první, méně útrpný děj pro tvora, na němž leží břímě rozhodnutí.
Tohle by měla být ta nesnesitelná lehkost bytí, kdyby neměla tu vadu, že se stále opakuje dokola, avšak pokaždé přichází jako nový střep. Představuji si ji jako motýla, který s východem slunce ožije, a když slunce zapadá, motýl se taktéž ukládá ke spánku. Je to jako by se společně každé ráno narodili, a při zrození tmy, zase navždy, až do procesu rekapitulace, usnuli. Tento moment se opakuje stále dokola, den co den, dokud motýl doopravdy nezemře, protože slunce nikdy nezapadne navždy, a tak další den, jako by nic, probouzí se společně s jiným motýlem a taktéž jej doprovází vstříc poslednímu svítání a opakované smrti nic netušícího tvora, který je šťasten, že se má každý nový den pro co narodit.
A tak také já stále umírám, abych se mohla znovu narodit.
Ten kousek je jako ostrý střep, který je tomu zloději zapíchnut do srdce. Čím častěji na nás myslí, tím hlouběji se zařezává, aniž bychom my pociťovali, že je něco jinak, a v momentě, kdy si to konečně uvědomíme, je pozdě to zastavit, aniž by ten střep naší jemné duše nerozdrásal zlodějovo srdce. Je to začarovaný kruh, ze kterého nemůžeme vyskočit, dokud si v něm někdo nezlomí vaz na úkor ostatních, aby mohli bezpečně vystoupit. Jenže zde by bylo vhodné, aby vystoupili zároveň, aby zabránili následnému úrazu. Pokud nevystoupí současně, pocítí oba téměř totožnou bolest, která se jim rozlije po celém těle. Ten okamžik je osudný, už nikdy nebude nic jako dřív. Kéž by tak nastoupili oba v tu samou chvíli, která je neodvratně daleko, neopakovatelná.
Vzpomínám dnes na ten okamžik sebeuvědomění, kdy se mi v očích zaleskla syrová skutečnost, jež chutná tak trpce. Jak zabránit následku událostí, které se odvíjejí od chvíle, kdy prozřel ten neúplný celek mé ustarané duše. Znát tak koloběh těchto útržků. Jeden bez druhého nevýznamný, nicotný, jenže pokud si je postupně přehrajeme za zavřenými víčky, spatříme obraz, který najednou dává smysl. V té chvíli, kdy se ty cáry myšlenek spojí, přeji si, aby ten prvotní nikdy neožil v mysli života-dárce. Jen se tak dostat do minulosti o vteřinu před tou, která změní Vaše míjející se životy. Zabít se dá jedině tak, že se nadechnete, zavřete oči a otočíte se zády, vzdalující se možné lidskosti, které jste měli nabýt, ale v budoucnosti jí opovrhujete, a jelikož se tato verze Vaší existence nenaplnila, opakuje se ta chvíle stále dokola do onoho okamžiku, kdy si dobrovolně lámete vaz společně s cizím. V momentě, kdy zavíráte oči a otáčíte se k této možnosti zády, tříští se střepy toho obrazu znova a znova. Život všech Vašich paralelních vesmírů se tak dostává do slepé smyčky plné emocionální stagnace. Možná se ta chvíle stále opakuje ne proto, abychom trpěli, nýbrž v naději jednoho samotného vesmíru, který se zatajeným dechem pozoruje každý ten film zvlášť a doufá, že jedno naše já se neotočí, nezavře oči, ale i přes ten strach se točí na tom kolotoči dál a nikdy z něj nevystoupí. Otázkou pak je, zda je v této paralele šťastný nebo na úkor zlodějova rozhodnutí neexistuje tak, jak kdysi chtěl.
Ať už se naše paralelní já rozhodne zůstat a nebo vyskočit, nikdy nebude šťastno, protože bylo primárně předurčeno k životu míjejících se světel, která se nikdy nezastaví v jejich blízkosti, protože by mohla způsobit tání srdce, dá-li se tak ještě nazvat, po všech těch letech, kdy se konstantně pohybuje ve vesmírech, které se rozhodly pro ten první, méně útrpný děj pro tvora, na němž leží břímě rozhodnutí.
Tohle by měla být ta nesnesitelná lehkost bytí, kdyby neměla tu vadu, že se stále opakuje dokola, avšak pokaždé přichází jako nový střep. Představuji si ji jako motýla, který s východem slunce ožije, a když slunce zapadá, motýl se taktéž ukládá ke spánku. Je to jako by se společně každé ráno narodili, a při zrození tmy, zase navždy, až do procesu rekapitulace, usnuli. Tento moment se opakuje stále dokola, den co den, dokud motýl doopravdy nezemře, protože slunce nikdy nezapadne navždy, a tak další den, jako by nic, probouzí se společně s jiným motýlem a taktéž jej doprovází vstříc poslednímu svítání a opakované smrti nic netušícího tvora, který je šťasten, že se má každý nový den pro co narodit.
A tak také já stále umírám, abych se mohla znovu narodit.
 |
| Odpusť mi prosím mé Já, že Ti stále opakovaně ubližuji na úkor múzy. |
Ps: s hudbou je to vždycky lepší.
Komentáře
Okomentovat