jaká vlastně je?
v hloubce jejích očí
zahlédl jsem celý smutný svět
ten svět byl její duší
postupně vadl každý jeho květ
ten květ byl její zbylá víra
držel se už jen kořeny
uprostřed stonku čněla díra
nyní je téměř zlomený
a v tom bodě polo-zlomu,
v něm uvízl její cit
okolo prázdno, navždy spolu
budiž tam věčně skryt
to vše jsem spatřil v jejích očích
to vše a ještě mnohem, mnohem víc
řekni mi prosím, kam zmizel její smích
vzpomínám na jeho barvu, a pak už nic
když jsem ji spatřil naposledy
v těch očích byla zvláštní tma
naše pohledy se sotva mihly
stydlivě, prý už je prostě taková
Pokud konstantně usiluji o zkázu své poslední známky lidskosti, proč se stále nedokážu smířit s tím, že jsem poločlověkem?
Chybí mi jediná, ale zároveň nejdůležitější vlastnost, která by ze mne učinila plnohodnotnou bytost. Vlastně jsem si zcela jistá, že mi chybí víc emocí, ale také jsem přesvědčena o tom, že bez té, o které hovořím výše, nelze existovat, neboť její prázdné místo nahrazuje podvědomý tlak sebezáhuby v důsledku toho, že se mysl pravděpodobně domnívá, že tím ukončí tu levitující nejistotu mezi tělem, duší a srdcem.
Dle mne člověka tvoří tyto tři prvky, které jsou samostatné a zároveň jeden bez druhého téměř nefunkční, neoddělitelné. Nefunguje-li Vám správně srdce, pak ani tělo ni mysl nereagují na podněty tak, jak by se slušelo. Mysl má možná jasno, ale je ustrašená, a tělo je v křeči. Pokud tedy srdce nevydává impulsy a známky citu, není schopno je ani přijímat.
Takhle si představuji chybějící chromosom svého duševního lidství. Ještě jsem se nerozhodla, zda je to dočasný děj nebo něco s čím se tvor jako já rodí, a kvůli čemu umírá nebo chcete-li, na co umírá.
V nejbližší době bych chtěla dosáhnout toho, že to zjistím. Nevím, zda se víc bojím toho, že má teorie bude mít na mne praktický dopad a nebo toho, že lze tuto nepříjemnou zástavu rozchodit.
Pokud stále ještě nevíte, co mám na mysli, jste šťastným plnohodnotným člověkem.
Já se Vám pokusím i tak přiblížit stavu, který pociťuji den co den, přirovnáním jej k vlaku, který jede stále stejnou rychlostí pořád dokola a nikdy nezastaví. Paradoxně se zastavil na jednom místě, přestože je pořád v pohybu, a jediné co musí udělat proto, aby se dostal na správnou cestu, je zastavit se, otočit se a vrátit se k místu, kde to všechno začalo, a zkusit to jinudy. Toto lze provést jen za předpokladu, že má ten vlak brzdy, nicméně on sám to nikdy nezjistí. Takže dokud za ně někdo nezatáhne, je celý jeho koloběh života jen pouhou iluzí, protože nic nemůže být ve stejném okamžiku statické a dynamické zároveň.
Vlastně každý vlak má brzdy, ale otázkou je, zda jsou funkční. Pokud se pokusí riskovat a použít je tak při podnětu vnějšího jevu, může jej to zranit víc, než je v jeho zvyklé spokojenosti. Stará jizva přece nebolí tak, jako ta čerstvá nikdy, a proto jsem ještě nenalezla odvahu okusit tento nový druh bolesti z odmítnutí.
zahlédl jsem celý smutný svět
ten svět byl její duší
postupně vadl každý jeho květ
ten květ byl její zbylá víra
držel se už jen kořeny
uprostřed stonku čněla díra
nyní je téměř zlomený
a v tom bodě polo-zlomu,
v něm uvízl její cit
okolo prázdno, navždy spolu
budiž tam věčně skryt
to vše jsem spatřil v jejích očích
to vše a ještě mnohem, mnohem víc
řekni mi prosím, kam zmizel její smích
vzpomínám na jeho barvu, a pak už nic
když jsem ji spatřil naposledy
v těch očích byla zvláštní tma
naše pohledy se sotva mihly
stydlivě, prý už je prostě taková
Pokud konstantně usiluji o zkázu své poslední známky lidskosti, proč se stále nedokážu smířit s tím, že jsem poločlověkem?
Chybí mi jediná, ale zároveň nejdůležitější vlastnost, která by ze mne učinila plnohodnotnou bytost. Vlastně jsem si zcela jistá, že mi chybí víc emocí, ale také jsem přesvědčena o tom, že bez té, o které hovořím výše, nelze existovat, neboť její prázdné místo nahrazuje podvědomý tlak sebezáhuby v důsledku toho, že se mysl pravděpodobně domnívá, že tím ukončí tu levitující nejistotu mezi tělem, duší a srdcem.
Dle mne člověka tvoří tyto tři prvky, které jsou samostatné a zároveň jeden bez druhého téměř nefunkční, neoddělitelné. Nefunguje-li Vám správně srdce, pak ani tělo ni mysl nereagují na podněty tak, jak by se slušelo. Mysl má možná jasno, ale je ustrašená, a tělo je v křeči. Pokud tedy srdce nevydává impulsy a známky citu, není schopno je ani přijímat.
Takhle si představuji chybějící chromosom svého duševního lidství. Ještě jsem se nerozhodla, zda je to dočasný děj nebo něco s čím se tvor jako já rodí, a kvůli čemu umírá nebo chcete-li, na co umírá.
V nejbližší době bych chtěla dosáhnout toho, že to zjistím. Nevím, zda se víc bojím toho, že má teorie bude mít na mne praktický dopad a nebo toho, že lze tuto nepříjemnou zástavu rozchodit.
Pokud stále ještě nevíte, co mám na mysli, jste šťastným plnohodnotným člověkem.
Já se Vám pokusím i tak přiblížit stavu, který pociťuji den co den, přirovnáním jej k vlaku, který jede stále stejnou rychlostí pořád dokola a nikdy nezastaví. Paradoxně se zastavil na jednom místě, přestože je pořád v pohybu, a jediné co musí udělat proto, aby se dostal na správnou cestu, je zastavit se, otočit se a vrátit se k místu, kde to všechno začalo, a zkusit to jinudy. Toto lze provést jen za předpokladu, že má ten vlak brzdy, nicméně on sám to nikdy nezjistí. Takže dokud za ně někdo nezatáhne, je celý jeho koloběh života jen pouhou iluzí, protože nic nemůže být ve stejném okamžiku statické a dynamické zároveň.
Vlastně každý vlak má brzdy, ale otázkou je, zda jsou funkční. Pokud se pokusí riskovat a použít je tak při podnětu vnějšího jevu, může jej to zranit víc, než je v jeho zvyklé spokojenosti. Stará jizva přece nebolí tak, jako ta čerstvá nikdy, a proto jsem ještě nenalezla odvahu okusit tento nový druh bolesti z odmítnutí.
Dnes jsem byla u zpovědi, cítím se lehce, ale možná je to taky tím pivem, které držím v druhé ruce.
Přeji Všem krásné Velikonoce 💙💙💙
Komentáře
Okomentovat