Naposled
Jako by tam na ten okamžik čekala celou svou věčnost. Víčka polozavřená ve snové bdělosti a rty pootevřené jen tak bezcílně. Zlaté vlasy elektrizující vzrušením byly ve stínu úplně obyčejné, avšak i při tom nejtenčím paprsku slunečního svitu, vháněla jejich krása slzy do očí. Člověk by je sotva stačil spočítat než se rozutekly v tom větrném slunečném dni.
Litovala, že si nevzala čepici, tolik ji studily její elfí uši vykukující zpoza zlatavých pramenů. Vždycky se za ně styděla, a přesto v tom chladu vynikla její neobyčejnost. Připadala si tak křehce a zároveň nedosažitelně, nezranitelně. V jedné chvíli se třásla strachem z cizích lidí v nebezpečné blízkosti, v té druhé se v hlubokém nádechu její výraz změnil z vyděšené laně v zatvrzelce s prázdnýma očima. V ten moment by dokázala cokoliv, alespoň o tom byla přesvědčena.
Seděla strnule, zírající oddaně do prázdna těma prázdnýma hlubokýma očima v barvě namodralé mlhy. To prázdno ji obklopovalo ze všech stran jako nezničitelná zeď. Její tělo byla ta zeď. Prostupovala zvenku i zevnitř, nicméně ji to prázdno paradoxně nějakým způsobem naplňovalo.
Co když existovala sobecky jen sama sobě? Pak tedy ta prázdnota, která se v ní a vně tvořila, byla vším po čem kdy toužila. Bylo to tedy to její "štěstí"? Může spokojeně dovřít víčka, a také v ten osudný okamžik tichá ústa naposled s pocitem, že došla nakonec své cesty?
Obraz toho prázdna se začal zpomalovat a i okolní hluk utichl. Všechen děj okolo ní se proměnil v teplý sluneční svit a ona, jen tak líně svezla se dolů do toho světla, do toho ticha, do prázdna, v blaženém úsměvu.
💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙
Litovala, že si nevzala čepici, tolik ji studily její elfí uši vykukující zpoza zlatavých pramenů. Vždycky se za ně styděla, a přesto v tom chladu vynikla její neobyčejnost. Připadala si tak křehce a zároveň nedosažitelně, nezranitelně. V jedné chvíli se třásla strachem z cizích lidí v nebezpečné blízkosti, v té druhé se v hlubokém nádechu její výraz změnil z vyděšené laně v zatvrzelce s prázdnýma očima. V ten moment by dokázala cokoliv, alespoň o tom byla přesvědčena.
Seděla strnule, zírající oddaně do prázdna těma prázdnýma hlubokýma očima v barvě namodralé mlhy. To prázdno ji obklopovalo ze všech stran jako nezničitelná zeď. Její tělo byla ta zeď. Prostupovala zvenku i zevnitř, nicméně ji to prázdno paradoxně nějakým způsobem naplňovalo.
Co když existovala sobecky jen sama sobě? Pak tedy ta prázdnota, která se v ní a vně tvořila, byla vším po čem kdy toužila. Bylo to tedy to její "štěstí"? Může spokojeně dovřít víčka, a také v ten osudný okamžik tichá ústa naposled s pocitem, že došla nakonec své cesty?
Obraz toho prázdna se začal zpomalovat a i okolní hluk utichl. Všechen děj okolo ní se proměnil v teplý sluneční svit a ona, jen tak líně svezla se dolů do toho světla, do toho ticha, do prázdna, v blaženém úsměvu.
💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙💙
Přeji Vám Všem, kteří si to přečtete dnes v noci, krásnou noc.
 |
| Tady jsem stejně nejkrásnější |
Tak nějak najednou nevím jak psát básně.. Co dělat, když Vás opustila múza nebo hůř, co když umřela? Co když chcete také odejít, přestože jste si mysleli, že máte síly dost? Nádech, výdech. Nic necítím. Vůbec nic. Znamená to, že jsem mrtvá nebo jenom mrtvá uvnitř? A víte co? Ani nechci nic cítit, je to tak jednoduché být bezcitným mezi lidmi.
Komentáře
Okomentovat