Divnotvor - Blog Básníka

ve vlaku lhostejnosti míjíme se stále na něco čekáme na znamení, na bouři či snad na déšť vše co naše lehkost snese neseme si s sebou bojíme se, plachost ukrýváme pohledy druhých chřadnou nad našim předstíraným já záchranným kruhem je nám tma oknem do nitra duše je náš stín je tak křehký, krví slepený závoj utkán ze stříbrných pavučin slzami před Bohem pokřtěný jsme děti strachu rodící se den co den z přirozených situací, okamžiků upřímný úsměv je lží zostuzen pod maskou ukrýváme pravdu cesta je celá rozmazaná rychle míjí vrásek čas před nedávnem ještě stála měla nejeden cíl a nestálý tvar tehdy byla přívětivá, vstřícná neměla hradby z oceli zvala nás všechny sluncem zulíbána my byli v opilství zlákáni nadějí vydali jsme se poznání vstříc představuji si jak spolu po té cestě jdeme jenom Ty a Já naproti ostatní, s úsměvem míjíme je cesta je bláznům stvořená ach, jak bláhová to představa, sic neznáme se o Tobě kradu si potají hřejivé sny je to jako pap...

zdálo se mi o Tobě dnes nad ránem byl/jsi v mlze šedavé oči se chvěly zvědavě já měla masku, prošla jsem skrz pažemi sevřený strachem pas do ticha z prázdnoty odnes mě dám Ti své všechno, možná víc chce to přízraku jenom čas zatím zdáš se mi Ty odhoď mlhu já sundám nedobytnosti štít po Tvé přítomnosti prahnu i když jsem důvodem tolika slz a ukřivděných vět ubližuji, vím znám svůj monotónní život nazpaměť avšak chci Tě alespoň na okamžik mít pokusím se Tě získat, a když srdce Tvé v půli rozlomím snažila jsem se Tě varovat, víš.. nekoušu, bodám, okusíš? možná mne jednou políbíš ztratíš se v údolí očí mých v řece výčitek a slz Tě jednou utopím dám Ti radu milý můj neznámý nechceš-li mne spatřit vyhýbej se mi jsem neuvěřitelně plaché stvoření ucítím pohyb navždy zmizím pryč se svým světem, se vzpomínkami které Tvou tvář nenáviděly a srdce její byl neuvěřitelný kýč a přesto by Tě byly tak milovaly pokud by Tě nikdy nedostaly proto můj milý drahý musíš o...

jsi moje tma, do srdce vnořená jsi prázdno, i to co mu přebývá jsi moje spása, zároveň můj osudný hřích jsi i můj úsměv, pláč i šílenství smích já jsem Tvé všechno, beze mne nejsi víc než nic říkají Ti netvore, já říkám Ti příteli netvore můj ve mně ukrytý dýchat smíš, jen když já nevnímám, jen když sním jsi stále zde, ne však beze mne tma má, ve mně ukrytá, Světlo, dítě tmy, v Tobě zaniká a navzdory jsi nádherná anděl padlých moje křídla má nadějí jsou zlomená v úsměv zkroucená těla podobných špínou brodí se, v očích se zrcadlí sebeklam říkají ,,může za to moje tma" belhají se, těla zlomená jedno z nich jsem já jsem ta neproniknutelná tma, bezcitná a šílená jsem Tvá rakovina, nevíš, že umíráš zamiluješ se do mne, já Ti naoko srdce dám jak Ty slábneš, já na síle nabírám říkej mi Štěstí, lásko bláhová miluješ mne, já Tě drtím, objímám a když konečně usneš, nestačí mi to, chci dál Tvoje rodina mi taky jednou srdce dá můj úsměv je kouzelná předehra zav...

vedeš mne stínem duše své a já slepě následuji nemůžu totiž odmítnout a tak v pokoře nastavuji srdce slovům Tvým Ty do něj nožem bodáš mne a slzy tečou po tváři ta jako vodopád se zdá v očích duše raněná nekonečná a přesto tak bolavá do zad mi rány posíláš já je s pláčem přijímám a v pokání k nebi zřím tak jako postřelená laň v pasti lapená prosím Boha ať mě oprostí má vůle nechť je svobodná a oči nech se osuší ruka útěchy po tváři pohladí už nepláču, už to tak nebolí tělo mé schoulené už se Tě nebojí ještě před chvílí v křeči bylo a bylo slabé, teď už nic necítí říká ne přítomnosti Tvé navzdory nebylo toho málo a zase klíčí z jizev sad ozývají se nesmí na ně být zanevřeno jsou to paměti každé těžké chvíle která se pro mne stala břemenem teď jsou jich tisíce cíl v nedohlednu, nekonečné míle vzpomínek sad mne zve "pojď, uleví se Ti" volá "napojíš duši a zase jdeš" je to tak prosté, podivné ale opět se sebezapřením říkám NE chc...

kroky svými zavíráš za sebou každý výdech zamykáš přede mnou svoji síň tvůj svět je Ti vším je jako nádech, pauza a pak navždy nic pouštíš mě k sobě jen v nejhlubších snech které nezveš, neovlivníš jsem Tvé podvědomí, Tvá sladká neřest jež jsi si zakázal, zavrhl, zanevřel na ni i tak se stále vracím, jen když spíš líbám Tě na tvář, na čelo, na vrásky protože ve skutečnosti nic necítím a tak Tě škádlím, trápím v mlze když budu chtít, už mě nespatříš hraji si s Tebou, mimo sen nic netuším to Ty mne tvoříš, i když jsi mne nechal jít chtěl jsi poznat, jaké to je, být doopravdy sám tak nyní buď, nech mne konečně jít buď svobodný, žij! přiznej, že chceš ať umírám! ale Ty ne, nedokážeš mne opustit hned jakmile usneš, opět zlomím Ti srdce které jsi zavřel přede mnou již a co z toho? snad jenom pocit bude Ti neskutečně trpce a mně stále líp a líp vyžívám se v bolesti a pýše já zotavím se, ale co Ty? dokážeš beze mne plnohodnotně žít? když umřu ve snech, umřu i v ...

v odrazu svém spatřil jsem svět byl plný šedé, černé, slepých stěn a v tom všem oči modré, vodové tající pod tíhou nevyřčeného břemene a taky vlasy, zlaté, občas ztrápené chtěli je ostříhat, větře odnes je! v tom strachu a v té panice, ústa se třásla lapala po dechu, chtěla zakřičet, marná snaha jejich obličej je ustaraných vrásek sad a jizvami píšu paměti, na které budu vzpomínat řečí těla je pot a neustávající třes dovolím jim mé bezvládné tělo na okamžik nést v něm něco tlačí, bodá a svírá jediné co mělo, byla jeho síla mé skleněné vězení je můj z pavučin hrad oči své jednou v něm nechám zhasínat až budou pohaslé třebas maličko jen rty usmějí se, jakby splnil se jim sen svlažím je naposled, podívám se skrze hrad pohlédnu na všechny stíny, jež za sebou hodlám zanechat jak bláhový jest okamžik pro který chtěl jsem žít teplo by hřálo mě ze vzpomínek, z nich pověz, jaké to vlastně je, světla naposled zhasínat vědět, že na shledanou nestačí, že sbohem musíš dát t...

přede mnou mlha a za mnou stín já do ní kráčím sama s tmou stín je mých vzpomínek klín pohltí-li mne, musím zahynout tak kráčím do ní se svou tmou z očí mi rosa na řasy hraje kdekdo by řekl, že jsem doprovázen muzikou avšak pod maskou není mi blaze jdu barvou žlutou, místy červenou občas spolu ve vzduchu tančí kde země je jim maminkou ze které přišly, a do které se vrací znáš ten pocit, kdy padáš k zemi a nemůžeš tomu zabránit řítíš se do ticha, kde nic není že nemáš zájem, říct nesmíš ty lapáš po dechu, křičet chceš ruce před sebe s panikou vrháš máš strach, ale stále vpřed jdeš naději neztrácíš, žádnou nemáš byl právě podzim mrazivý den měl jsem vše o čem každý sní zemřel jsem