Divnotvor - Blog Básníka

Kolik prozijete opravdovych lasek? Mozna prave ten, ktery jde naproti A vy mate hlavu sklopenou Mozna jste je potkali vsechny Potkali, ale nepoznali Uprene na vas zira Primo do nitra Vasi duse zlomene Oka mzik mu venujete A pak opet slepe jdete Kam vas vede vnitrni hlas Potkate jej jednou, dvakrat,  Zrete Vy jste jeho a on Mel by byt vas? Nicmene Zaslepene bloudite I kdyz vite Ze je zrite Citite a mozna snite Ze vrazi do vas A probere vas z toho sneni Nestane se Spite dal

na jednom pustém ostrově jménem Eva žila jedna dívka a ta strachy oněměla vzdala se všeho co kdy chtěla od té doby je tak nesvá navštívil jsem ji v nevědomí, že je němá mezi námi musela být stěna prý protože mě nezná i tak byla milá gestem jemně naznačila, že měl bych už jít nemůže prý mezi lidmi nikdy dlouho žít já však ji nechtěl nechat být  tak dlouho jsem o ní snil a tak natáhl jsem k ní ruku, tvář odvrátila svou v jejích očích jsem spatřil odlesk smutku prázdnu dala přednost přede mnou vskutku

 Drahý čtenáři,                pokud sem ještě občas zabloudíš s vírou, že zde nalezneš nové řádky, píši Ti právě v tento okamžik neutichající tmy v mé duši. Ráda bych se zde v tomto dopise rozpomenula, proč jsem kdy začala psát na papír (později na klávesnici) myšlenky, rodící se v mé hlavě, ve chvílích hlubokého smutku, jež nelze utěšit.               Pokud zapátrám ve své mysli, vzpomenu si na holčičku,.. holku, dospívající dívku, oděnou ve smutku, v černé látce, jejímž doplňkem byl/ stále je opak úsměvu a poloprázdné oči, ze kterých se nyní často řinou slané potůčky. Té dívce bylo tehdy něco málo přes 12 let a začala si uvědomovat, proč je tak nešťastná. V rodině to neměla lehké, i když měla/má tři skvělé sourozence, a měla úžasnou maminku a babičku, která s nimi tehdy bydlela. Dívka v čase stárla, jako každá živá bytost. Postupem času se s ní rozloučila babička, velmi bolestivě. Dívka toto roz...

ve snách se zmítám nad Tvojí tváří vlasy Ti tajně vískám a líbám Tě na vrásky do Tvých očí, smutkem zbláznila jsem se srdce bolestí mi poposkočí vždycky se v nich topím na okamžik zarouhám se, neb nepřeji si procitnouti umřela bych,  žila-li bys.

Píši Ti právě v tento okamžik hluboké temnoty, prostupující skrze bílé zdi, vpíjející se do mé kůže plné vrásek a jizev, které znamenají, že existuji. Existuji s každým nechtěným nádechem a umírám při každém výdechu, toužíce, by byl posledním. Poté ale přijde další nádech a já opět procitám v temnotě pronikající skrze světlo. A pak už nebylo. Jak zvláštní je tma, jak zvláštní, avšak osudová, neb bez ní nebylo by světla. A bez světla nebyla by tma jako ji znám. Naskýtá se mi tedy otázka, zda jsem světlem ve tmě, či snad tmou ze světla. Také je ale možné, že bych byla tmou ve tmě. S nádechem jsem jasem, s výdechem pohasnou mé oči rázem. Nádech, výdech, slza, pláč, a má tvář je lapena myšlenkou, čím jsem a čím bych mohla být, skryje se pod slaný vodopád. Má nejdražší, chtěla bych Ti toho tolik říci, tolik toho s Tebou prožívat. Radovat se, plakat, smát se a bát. Každá myšlenka a vzpomínka bolí. Není den, kdy bys mi nechyběla. Už zase mi po tváři stékají slzy. Nepamatuji si den, kdy b...

Občas se ve mně vynoří mé skutečné já, které je utlumené tím, jež se očekává od společnosti. Občas si vzpomenu, jaká vlastně ve skutečnosti jsem. Občas téměř nikdy. Bolí to.

možná miloval bych Tě, kdybys byla nahá miloval bych pouze spoře Tvoje tělo spoře oděné má skoro drahá milovaná říkal bych Ti kdybys neplakala. a útěchu dám Ti říkám jí Přetvářka . už jsem se zmínil jak jsi krásná? když odložíš svůj šat snad bych i smilnil vědět jak líbám Tě na krk miluješ to. a já téměř miluji Tvůj krk alespoň jsi krásná jako útěchu mám Tvé oči blankytné krásnější jsem neviděl a říkám všem že pro ně téměř miluji Tě. . mám za to že mne miluješ celou svou duší celým svým srdcem stále mi opakuješ jak mi to sluší "sluší Ti to tak už jdem?"

jsem duchem stár zrodil jsem se při východu slunce při tom úplně prvním prostý, obnažený, sám začal jsem existovat s nadechnutím a zemřel při každém vydechnutí puknutím srdce zmítajícího se nostalgií ve vlastní hlavě jsme každý sám občas se zasním, zastesknu si přeji si, abych Tě poznal předtím než jsem zemřel, kdo jsi kde jsi? počkej, zpomal neopouštěj mě! hřejivá myšlenko v mé hlavě topím se v Tvých očích kráse jsem duchem stár a chtěl bych znát i stáří srdce přeji si nebýt mrtev dříve než dříve než poznal jsem Tě.

Hello world, it's been a while we've talked to each other. Have you missed me? I want to apologize for hiding from you, however I couldn't handle me anymore. Please believe me, I had to do it, I really did, and right now I want to admit why. Past days, months or years, I don't remember, I was too weak to live a normal human's life. Voice inside of me was whispering to me my weakness and ugliness. It came by every day to tell me I'm not good enough and I don't deserve any other human's love. And I believed it and built a wall and put on dark glasses and this ridiculous mask called Apathy, so I began to be cold to the people I cared about. Please forgive me for I've surrounded myself with loneliness, but I got scared by human's emotions and so I turned off any sign of humanity. Although I still persuade myself that I can turn it on again, I'm afraid there is no way back.

a tak se konečky prstů dotýkám Tvé duše stydlivě pod masou kůže ukryté doušek po doušku Tě nasávám než přijde ráno, nový den a já z opojení procitám zjištěním, že můj stín je sám šeptám neopouštěj mne miluj mne

ahoj jsem Eva jsem,.. vlastně kdysi jsem byla nebo jsem mohla být možná byla bych kdybych chtěla a toužila žít existovat a svobodně dýchat snít, a pak to vyplnit zahodit vlastnost jménem Pýcha roztříštit Strach a moci volně odejít být zase Eva chtít být .

I love my loneliness, but it's killin' me. can not escape it.

There you are, finally. Standing behind your ugly shadow, feeling more comfortable in the dark of your mind. I haven't seen you for a while, how have you been then? Do you still put your head down while passing strangers, so they can't see your sad, empty eyes? How inferior you think you are against literally everyone, and why so? My dearest everything, forgive me for I have sinned on my mind. Anytime I look into the mirror, I feel ugly and useless. I believe there's somebody like me outside, however I don't want to. It's kind of a pain to bear through this short life, in which I believe, I was born to be happy after all, no matter what. I please you to lock my emptiness just and only for me, because I got used to it. I could probably say I would miss it, if it was gone. It wouldn't be me anymore, I would die in a moment of losing this part of my mind. I don't want you to think about me like I was special, or I found myself original. I just needed to writ...

jako krev hřejivá, proudící mým mladým tělem jako dech teplý, po levanduli vonící, nejen jako tlukot srdce jež rozezvučí kapka slzy, deště jako krev rudá a agresivní do poslední kapky, která tepe do vyschnutí v koloběhu důkazu mé existence tam hluboko, a hloub se to něco skrývá ve mně ve strachu z oproštění slib mi prosím, že v opovržení nezanevřeš na mne když odhalím Ti svoji duši třebas jen kousek po kousku, ve snaze odhalit tělo svojí mysli a tak tu najednou, před Tebou stojím ve své nahé kráse a světe div se mám rudé tváře, a oči sklopené v třesoucí se dlaně a chvějící se rty, studem oněmělé nejistý nádech a pošeptám Ti, kdo jsem tiše výdech jsem nahá, víc než před nádechem zvláštní to člověk směšně oděný ve vlastní kůži, slovem a hlavně strachem zda pokud oči opět otevřu Tvým směrem budu stále zvlášť člověkem a zvlášť tělem?

Život. Je to něco, co nedokáži definovat, aniž bych nezačala slovem Život a neskončila slovem Smrt. Vlastně je sám o sobě krásný, když si jej představím rodícího se v přírodním prostranství, kde prozpěvují roztodivní ptáci, které nedokáži identifikovat po tónu toku, ale i tak v nich mé uši našly zalíbení. V této voňavé představě rozpažím ruce od těla a nasávám život každým pórem své pobledlé kůže, schovávající se stydlivě před hřejivými paprsky slunečního svitu a s nádechem a výdechem cítím, že žiji. A čerstvý vzduch mi chutná. Ach, svoboda mi chutná. Přejedu dlaní po trávě a bloudící prsty utrhnou květinu, která vypadá, že tam rostla celý její život jenom pro mne. Přičichnu si k ní, usměji se a vložím si ji za ucho do svým plavých vlasů. Znovu se usměji, něco mne vevnitř hřeje. Je to snad radost ze života, který je tak bezstarostný, či by mohl být? Zapudím tuto myšlenku ještě jedním rozpažením a bosýma nohama udělám piruetu v trávě, pak se líně svezu dolů pod kmen rozvětveného baobab...

Už nepíšu.

Kde jsi celý můj život byl? Ten dlouhý okamžik od otevření víčka oka, mrknutí, sevření řasami, pouhý mžik. Ta vteřina delší než každá další po ní. Bez Tebe, slza za slzou se směšně honí.  Kdykoliv zavřu ta dvě nebesky modrá světla, obejmu pažemi domov svůj, tu kůži, jež je plná vrásek, vrásek života či smrti, domov chátrající časem bez ohledu na činy loňského podzimu. Kde zase jsi, když žluté a červené listí pláče ze stromů a já opět prožívám ten mžik, a na okamžik se zasním, pak opět procitnu. Hledám Tě, hledám ve své paměti, kdy začal jsi být skutečný a tak krásně barevný. Já byla šedá, když jsi mi prvně vstoupil do cesty. Malá, bezvýznamná slečna bez cíle, bez žití. Vlastně jsem asi stále ještě šedá, a také Tě pořád neznám, kdepak tedy jsi? Je září, přesně polovina, a mé prázdné srdce opět dychtí po Tobě. Prosím, naplň jej nebo budu smutná. Smutná, ale šťastná zároveň, protože to je pro mne Melancholie. Je tu vždy, když přijdeš, každý můj život, každý rok. Znamen...

I need to stop my mind cause I'm dead all inside no emotion means not alive don't ask me, I'm just fine.

jsem kapkou slzy na dně moře chutnám slaně, ochutnáš mě? jsem zrnkem písku jedné pouště bezvýznamná molekula Evy v Evině rouše jsem tónem zvuku osamělým rád je sám ač sám je bezvýznamný jsem písmenem E ve slově usoužení nad sebou mám střechu, dovnitř prší jsem střípkem vůně  nostalgie vzpomeň na mě, zahřeji Tě jsem pírkem ptáka jež se v letu pokouší v kleci o svobodu jsem řasou v oku zabodnutou vytrhni mne, zahoď k čertu jsem stínem svého stínu vždy pod plášť skryji se mu jsem strunou rozverně rozladěnou violoncella libozvučného rakovinou jsem Tvojí tajnou fantazií zvrácenější než by přiznal jsi si jsem vším, čím myslíš, že jsem jen ne sebou, vlastně nejsem

Poslední dobou prohrávám boj se svým stínem. Pozvolna přestávám bojovat. Já, která nenávidím vzdávání se, já, která bych radši zemřela ve snaze zkusit i tu poslední naději marnosti.                Nyní nastala ta poslední, tolik obávaná fáze, kdy se na mne ze stínu usmívá prázdnota svýma jiskřícíma očima, podávaje mi ruku, abych konečně naplnila svůj osud, volající mé jméno již od počátku mé existence, mého prvního nádechu. A já mám, konečně pro ni, mysl utlumenou tím jejím falešným úsměvem, jež mne vábí do propasti definitivna.                Pokud podlehnu, propadnu ohlušující prázdnotě, jejíž ticho přímo křičí, ať to vzdám. Můj život je v tu chvíli tak bezvýznamný a nicotný, až se stává nezvladatelným, a proto je snazší poddat se tomu ukřičenému tichu, protože boj by byla utopie. fin