žiji
Život. Je to něco, co nedokáži definovat, aniž bych nezačala slovem Život a neskončila slovem Smrt. Vlastně je sám o sobě krásný, když si jej představím rodícího se v přírodním prostranství, kde prozpěvují roztodivní ptáci, které nedokáži identifikovat po tónu toku, ale i tak v nich mé uši našly zalíbení. V této voňavé představě rozpažím ruce od těla a nasávám život každým pórem své pobledlé kůže, schovávající se stydlivě před hřejivými paprsky slunečního svitu a s nádechem a výdechem cítím, že žiji.
A čerstvý vzduch mi chutná. Ach, svoboda mi chutná. Přejedu dlaní po trávě a bloudící prsty utrhnou květinu, která vypadá, že tam rostla celý její život jenom pro mne. Přičichnu si k ní, usměji se a vložím si ji za ucho do svým plavých vlasů. Znovu se usměji, něco mne vevnitř hřeje. Je to snad radost ze života, který je tak bezstarostný, či by mohl být? Zapudím tuto myšlenku ještě jedním rozpažením a bosýma nohama udělám piruetu v trávě, pak se líně svezu dolů pod kmen rozvětveného baobabu, pod jehož stínem najdu tiché útočiště, a dovolím si řasami ukrýt své šedomodré skleněné oči. Usínám za zpěvu ptáků a letmé hry větru s mými vlasy v jemném úsměvu.
Takový je život, když pominu všechny lidské starosti, které mi vyryly na čelo vrásky, na tom samém místě, kde je míval dědeček. Při pohledu do zrcadla, kdykoliv tu rýhu spatřím, pocítím nostalgii a zastesknu si, že mi chybí to dětství trávené s ním. Ale já už přece nejsem dítě, a ta vráska je toho důkazem a připomínkou, že nic není věčné. Nicméně to není nostalgie bolesti, ale opět ta, kdy mi bylo dobře, a vkrade se mi na tvář opět úsměv, který doprovází slza líbající moji tvář. Setřu ji a smířlivě si povzdechnu. Vše je pomíjivé, jen vzpomínky věčné, umírající až s námi samotnými.
Nač krásu, když nespasí mne před skonáním světa. Krása je úsměv a jiskra v oku, nepotřebuji nic víc. Opakuji si to den co den s každým nádechem a výdechem, s každou rýhou na čele. Ach, děkuji za každou vzpomínku, která mi na tváři vykouzlila úsměv. Jednou mne hřejivé vzpomínky jako zapálená louče provedou tmou. Jednou ty vzpomínky opět ožijí. To je cíl života, ta obávaná Smrt. Poslední úsměv na tváři a slza nostalgie.
A čerstvý vzduch mi chutná. Ach, svoboda mi chutná. Přejedu dlaní po trávě a bloudící prsty utrhnou květinu, která vypadá, že tam rostla celý její život jenom pro mne. Přičichnu si k ní, usměji se a vložím si ji za ucho do svým plavých vlasů. Znovu se usměji, něco mne vevnitř hřeje. Je to snad radost ze života, který je tak bezstarostný, či by mohl být? Zapudím tuto myšlenku ještě jedním rozpažením a bosýma nohama udělám piruetu v trávě, pak se líně svezu dolů pod kmen rozvětveného baobabu, pod jehož stínem najdu tiché útočiště, a dovolím si řasami ukrýt své šedomodré skleněné oči. Usínám za zpěvu ptáků a letmé hry větru s mými vlasy v jemném úsměvu.
Takový je život, když pominu všechny lidské starosti, které mi vyryly na čelo vrásky, na tom samém místě, kde je míval dědeček. Při pohledu do zrcadla, kdykoliv tu rýhu spatřím, pocítím nostalgii a zastesknu si, že mi chybí to dětství trávené s ním. Ale já už přece nejsem dítě, a ta vráska je toho důkazem a připomínkou, že nic není věčné. Nicméně to není nostalgie bolesti, ale opět ta, kdy mi bylo dobře, a vkrade se mi na tvář opět úsměv, který doprovází slza líbající moji tvář. Setřu ji a smířlivě si povzdechnu. Vše je pomíjivé, jen vzpomínky věčné, umírající až s námi samotnými.
Nač krásu, když nespasí mne před skonáním světa. Krása je úsměv a jiskra v oku, nepotřebuji nic víc. Opakuji si to den co den s každým nádechem a výdechem, s každou rýhou na čele. Ach, děkuji za každou vzpomínku, která mi na tváři vykouzlila úsměv. Jednou mne hřejivé vzpomínky jako zapálená louče provedou tmou. Jednou ty vzpomínky opět ožijí. To je cíl života, ta obávaná Smrt. Poslední úsměv na tváři a slza nostalgie.
Maybe I need this to stay alive.
Komentáře
Okomentovat