strach z pocitů

jako krev
hřejivá, proudící mým mladým tělem
jako dech
teplý, po levanduli vonící, nejen
jako tlukot srdce
jež rozezvučí kapka slzy, deště
jako krev

rudá a agresivní
do poslední kapky, která tepe
do vyschnutí
v koloběhu důkazu mé existence
tam hluboko, a hloub
se to něco skrývá ve mně
ve strachu z oproštění

slib mi prosím,
že v opovržení nezanevřeš na mne
když odhalím Ti svoji duši
třebas jen kousek po kousku, ve snaze
odhalit tělo svojí mysli
a tak tu najednou, před Tebou
stojím ve své nahé kráse

a světe div se
mám rudé tváře, a oči sklopené
v třesoucí se dlaně
a chvějící se rty, studem oněmělé
nejistý nádech
a pošeptám Ti, kdo jsem
tiše

výdech
jsem nahá, víc než před nádechem
zvláštní to člověk
směšně oděný ve vlastní kůži, slovem
a hlavně strachem
zda pokud oči opět otevřu Tvým směrem
budu stále zvlášť člověkem a zvlášť tělem?














Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

.

Píši Ti právě v tento okamžik hluboké temnoty, prostupující skrze bílé zdi, vpíjející se do mé kůže plné vrásek a jizev, které znamenají, že existuji. Existuji s každým nechtěným nádechem a umírám při každém výdechu, toužíce, by byl posledním. Poté ale přijde další nádech a já opět procitám v temnotě pronikající skrze světlo. A pak už nebylo. Jak zvláštní je tma, jak zvláštní, avšak osudová, neb bez ní nebylo by světla. A bez světla nebyla by tma jako ji znám. Naskýtá se mi tedy otázka, zda jsem světlem ve tmě, či snad tmou ze světla. Také je ale možné, že bych byla tmou ve tmě. S nádechem jsem jasem, s výdechem pohasnou mé oči rázem. Nádech, výdech, slza, pláč, a má tvář je lapena myšlenkou, čím jsem a čím bych mohla být, skryje se pod slaný vodopád. Má nejdražší, chtěla bych Ti toho tolik říci, tolik toho s Tebou prožívat. Radovat se, plakat, smát se a bát. Každá myšlenka a vzpomínka bolí. Není den, kdy bys mi nechyběla. Už zase mi po tváři stékají slzy. Nepamatuji si den, kdy b...
Další informace

Interview with a soul III

Obrázek
There you are, finally. Standing behind your ugly shadow, feeling more comfortable in the dark of your mind. I haven't seen you for a while, how have you been then? Do you still put your head down while passing strangers, so they can't see your sad, empty eyes? How inferior you think you are against literally everyone, and why so? My dearest everything, forgive me for I have sinned on my mind. Anytime I look into the mirror, I feel ugly and useless. I believe there's somebody like me outside, however I don't want to. It's kind of a pain to bear through this short life, in which I believe, I was born to be happy after all, no matter what. I please you to lock my emptiness just and only for me, because I got used to it. I could probably say I would miss it, if it was gone. It wouldn't be me anymore, I would die in a moment of losing this part of my mind. I don't want you to think about me like I was special, or I found myself original. I just needed to writ...
Další informace