.

Píši Ti právě v tento okamžik hluboké temnoty, prostupující skrze bílé zdi, vpíjející se do mé kůže plné vrásek a jizev, které znamenají, že existuji. Existuji s každým nechtěným nádechem a umírám při každém výdechu, toužíce, by byl posledním. Poté ale přijde další nádech a já opět procitám v temnotě pronikající skrze světlo. A pak už nebylo.
Jak zvláštní je tma, jak zvláštní, avšak osudová, neb bez ní nebylo by světla. A bez světla nebyla by tma jako ji znám. Naskýtá se mi tedy otázka, zda jsem světlem ve tmě, či snad tmou ze světla. Také je ale možné, že bych byla tmou ve tmě. S nádechem jsem jasem, s výdechem pohasnou mé oči rázem. Nádech, výdech, slza, pláč, a má tvář je lapena myšlenkou, čím jsem a čím bych mohla být, skryje se pod slaný vodopád.

Má nejdražší,
chtěla bych Ti toho tolik říci, tolik toho s Tebou prožívat. Radovat se, plakat, smát se a bát.
Každá myšlenka a vzpomínka bolí. Není den, kdy bys mi nechyběla. Už zase mi po tváři stékají slzy. Nepamatuji si den, kdy by mi ty slané potůčky nestékaly po tváři. Má mysl je unavena, má duše umírá.
Brzy to bude celý dlouhý rok, a já,.. já si stále nedokáži připustit, co se vlastně stalo. Co se stalo?
Nikdy si nepřipustím, že už tu nejsi. To malé dítě, které Tě objímalo, které Tě milovalo žije stále v naději, že se vynoříš někde z poza rohu a řekneš s úsměvem, že je všechno v pořádku.

Jak se vyrovnat se skutečností, kterou si nedokážete připustit? Nevím.

Za pár dní máš narozeniny. Tak všechno nejlepší, nade vše Tě miluji a dokud mne nepohltí tma, nikdy nepřestanu.