Divnotvor - Blog Básníka

osamocena opodál stojím opita svatozáří všude kolem nástrahy bílo-šedou mlhu míjím každá se jinak tváří nevidím úsměv, radost, sny kde jsou ty svaté dny kdy já jediná tvářila se znechuceně do tmy do ticha nyní kamkoliv jdu kohokoliv míjím svoje oči k smutku pnu a nadále sama jsem zármutek svůj jen se svou duší sdílím lidé kolem kráčí na tváři mají zrcadlo tak jak se oni tváří tak cítím se já každý den co je to jen napadlo zrcadla odrážejí pohled můj vrací mi úder o němž nemám ani tušení zastav se časovači, stůj! nemůžu dýchat nemůžu ven je to kolotoč, jež nestaví představuji si loďku bojující moře je rozbouřené loďko prosím Tě, nezastavuj! pluj! třísek je všude mnoho loďka se potápí na ní tvor, co plavat neumí ticho slyšíš to to ticho a najednou svítání věřím, že po dni bouře ukáže se duha a když ne, tak kráčím/pluji dál s dírami v duši, srdci piji víno červené jako krev to co neopiju,  nadále trpí už neslyším tep navenek laň, vevnitř...

míjíme se bez povšimnutí tak jako míjejí se hvězdy jsme jako bez očí bez duší a srdcí jako prázdné schránky plné vzduchu kterým se občas zasteskne po vzduchu tónu hlasu písni citu jež léčí smutek v tísni a překonává tíži ve které setrvávám a vnitřně pláču pláču sám až najednou začne padat hvězda má a té druhé to nedá tak zachytí ji křídly obejme v celé šíři těší to co jiný nepotěšil nikdy ji to neomrzí dává pozor neopouští

stvořila jsem tichou píseň která mi soucit dala však připomněla plachou tíseň a jako by se smála poslala mi polibek vzdušný a řasami zamávala opětovala jsem pohledem cudným ona se opět rozesmála a tak vnikla do mne tak jako hluk do ticha bolelo to, bylo mi zle odmítla jsem, ozvala se má pýcha tehdy jsem pravdu poznala poprvé prozřela jsem má bolest se po dni opět ozvala tak kráčíme, ruku v ruce jdem před dávnými časy tuším nejspíš včera nebo zítra možná asi stala se ze mne má vlastní dcera zrcadlo rozbité pohlédlo na mne a slzy tekly jako vodopád kdo je to? a vůbec! zná mě?! můj stín padl, snad i rád a tak kráčím po monotónní zemi šlapu jen po prachu svém někdy i smutno je mi představuji si, že spolu opět jdem

masa bezejmenných tváří a bezejmenných těl hrdě do záhrobí kráčí každý první odešel všechny oči upřeny do přázdna a ústa bezvládně naprázdno dí paměť přehrává vzpomínky dávna však najednou tma, nic nevidí řady na okamžik živých schránek a strachy mrtvých duší zároveň kde je ta mez, ten poslední úsek ta odcizení úroveň oči smočené pláčem neutiší a v životě už nezavře žádný mrak a přece prší se smrtí se těžce pře představ si a stejně nepochopíš ten strach, tu hrůzu dění falešně hraný vodopád roníš lidé stejní zůstávají, svět se mění, trpí ústa zalita krví a plíce plné prázdných děr on byl tehdy všude první ve všem a zřídka měnil směr představ si mír a slastnou spásu že úsměv zažene bolest a žal slož na miliardy střepů rozbitou vázu bez toho aniž by ses pořezal ruce potřísněné krví kterou nikdy nesmyješ a vzpomínky ukrutně drtí až všechny z viny zabiješ vciť se do těch lidí jež na smrt s pokorou čekají ubíjí je to, co vidí po všem se opět setkají...

do vlasů si vplétám korunu korunu ze slz a větru v temno mého stínu ji na okamžik ponořím by okusila vinu pak  ve vlasech ji otočím by ucítila sílu která ze mne odchází jako kdysi přišla bez pozdravu nyní bez rozloučení kousek po kousku ji k sobě vinu ale ona se protančí skrz nastavuji ruku ona však tvář odvrací kráčí, kráčí stále vpřed do vlasů si vplétám korunu skrze ni proudí krev a z té vyrůstají růže růže navenek bílé uvnitř tajně rudé do vlasů si vplétám korunu tak jako každý druhý snad ač někdo se korunuje já kolem sebe stavím z ostnů hrad do vlasů vplétám korunu korunu? ne! snažím se ji vytrhat ruce mám celé od krve a oči plné slz a z koruny jsou šaty, závoj, maska, ač je listopad  

zajímavé, že když Vám někdo umře myslíte si, že předtím než se to stane, že nemáte city, že nebudete vůbec reagovat, že Vám neukápne ani slza, že jste tak silní omyl.. jako bych se nemohla nadechnout.. jako by? vždyť já se nemohla nadechnout lapala jsem po dechu jako pták jako pták uvězněný v kleci, který ví, že se nikdy nedostane ven, ale i navzdory tomu se snaží protáhnout hlavu skrz mříže s nadějí, že jakmile projde hlava osvobodí i zbytek těla omyl.. nikdy neprojde ani hlava natož tělo pak tedy pták ztratí svobodu navždy navždy? ne! dokud doufá, věří, že svobodu jednou získá zpět a tak se bláhově snaží prostrčit hlavu skrz s vírou, že jednou bude volný roztáhne křídla a odletí navždy pryč omyl.. dokud neřeknu sbohem tak nikdy neprojde skrze mříže nevyjde z klece tak se tedy ptám sama sebe jak osvobodit tu uvězněnou duši? je to tak jednoduché a pro mě zároveň nemožné a nepřeji si to nikdy neříkám sbohem neřekla jsem to tehdy a ne...

na pokraji pokušení zmařit, Bohu život milý využívat vše co tiší ve tmě být jak netopýři na slunci se všechno liší s vínem pijem bolest číší do ticha svůj pocit píší že je na ně osud přísný chtěli aspoň jednu chvíli kdy byl by na ně někdo pyšný a tak tam stáli nad propastí mysleli, že budou všichni rádi rozplynou se nad tou slastí do slunce naposled pohleděli s přáním, aby zapomněli úsměvy první a poslední navždy klesly když zjistili, že z cesty sešli útržky minulosti jim v uších zněly by jim ten nezdar připomněly roztáhli tedy ruce, zdálo se, že chtěli do tmy by se naposled rozletěli zavřeli oči, které nikdy neotevřeli strachy se jim řasy chvěly a tak tam stojí v bludném kruhu strach je všechny k sobě pojí přeje si by nalezli konečně duhu

stay             with             me             stay with me so I can see your soul so I can touch the light so I can feel the sun so you can own my heart stay            with             me stay            with             me stay            with             me so I can adore your smile so I can feel loved tonight so I can swallow my pride so you can be at least once mine mine just for once or forever twice? so stay with me stay a little bit longer after I'll be stronger so I can close my eyes so I can shut my mouth so I can die tonight if you stay with me tonight just for once once or forever twice just choose "stay" or "bye"

ze stromu sletěl pták prudce i když křídla měl nevěděl totiž jak roztáhnout je chyběl mu charakter

na křídlech sněhobílých Pegasů ve větru hrdě vztyčených složil jsem tuto podivnou baladu spojením hříček přírody na křídlech řas a ještě dál toužil jsem stvořit víc odvážil jsem se klopýtat klesal jsem stále výš a výš na křídlech padlých andělových a jeho dětí neslyšně plačících skryl jsem smutek pod plášť purpurový pod koruny stromů tančící na křídlech těžkých odpuštění a úlevy to neuvěřitelně sladké buď a nebo dál už nic není každé odhodlání je zprvu vratké na křídlech mlhy mého slepého života kde míjím stále ty stejné neznámé lidi úmyslně, leč vypadá to jako nehoda nemůžu zapomenout, že jim něco chybí na křídlech snů mých dokonale utopických a touze dokázat nesplnitelné došlo k (ne)úmyslnému zapuzení citů lidských navzdory mé sny jsou věrné na křídlech úmyslného zapomnění a vytěsnění vzpomínek to co tam možná bylo, už dávno není ze snů zbyl vzdušný komínek

I think I'm done with fighting.. Is there any chance? I just tried it, tried it so many times, it was fucking hard and I thought I can do it, but.. I guess I can't. Is this it? The end of the fight? I said once.. to lose is the best way, to give up is just rubbish! Okay. I am still waiting for the rainbow and when's no one coming, I am loosing hope. I remember the times when I was full of hope, promising that tomorrow will be morning again. It was like a sun in a rain, in a storm and than.. there was nothing.. Shoul I try one more time..

na poli beznaděje zasel jsem střípek života tam, kde prázdnotou to zeje prý se to tak dělá když duši chybí čistota ze strachu schoval jsem se tam, kde je krása pomíjivá nevěřil jsem co se děje kde čas neběží tam věčnost trvá zavřel jsem tedy oči řasami zapečetil srdce jednou, dvakrát štěstím skočí sluch tlumočí jim tam, kde se nesoustřědí vidí dechberoucí píseň tam, kde jindy neviděly není okamžik, kdy cítily by tíseň smutek a pláč kdo jsou, když se vytratili?

srdce poseto jizvami a kapkami deště žen které se staly chvilkami jež neprojdou nikdy ven ten úsměv naděje jediný jediný to světlý bod jež měl kdysi slepit trhliny a zadrátovat mrtvý plot ta duše tichá najednou jako by ani nebyla se zdá smířena sama se sebou poslední povzdech odevzdá ta díra, to prázdno přetiché nesmrtelná zdá se jako jediné dává úzkost, bere naděje věřím však, že jednou pomine

jsem pouze člověk stvořen z bídné nouze krvácím když padám dlouze pláču v neutěšitelné touze krvácím když vracím se ke vzpomínkám umírám sám usínám (ne)žiji můj život je samoty prám krvácím ve snaze uvěřit tonu vždy, když chci odejít toužím na ostrově snů navždy žít jsem pouze člověk slabý, zranitelný, občas zlý chybuji málokdo však ví že nechci nemůžu za to však prý

mám jenom půlku tváře tu druhou schoval stín pod ním je maska lháře ten žebrá žadoní pláče nechává si říkat splín vrací se vždycky z rána s úsměvem falešným chodívá za ní černá vrána muž a žena kráčí sama ticho je spojencem zlým

kam odešel ten známý svět pod jehož křídly tiše spala jsem a v naději jsme žili s úsměvem na tváři již dávno posledním kdy vítr česal vlasy žen které se dnes jen kymácí v tajemnu zapomenutých jmen stromy jsou jejich panáci a listy šipky do pekel http://youtu.be/Bzk0n7h6I-o

v knihovně jsem si půjčila "pár" knížek. Mé podvědomí totiž ví, jak moc "miluji" čtení. -Erich Fromm:  Umění milovat                         Člověk a psychoanalýza                         Anatomie lidské destruktivity -Sigmund Freud:  Spisy z let 1932-1939    šestnáctá kniha -Charles Darwin: Výraz emocí u člověka a u zvířat -C. J. Adcock:    Základy psychologie Už jsem začala číst Umění milovat od Ericha Fromma a ne, opravdu to není návod k umění milovat. Již prvních pár stran stačilo k tomu, abych si knihu zamilovala. Já totiž skutečně milovat nedokáži. Proto být milována ale pro mne není o nic lehčí. Nedokáži přijímat, i když paradoxně ráda dávám. Hned mě zaujala první, téměř prázdná strana, ale tolik plná. ,,Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí.....

tyto verše patří nejen tomu kdo vstal jednou nohou z hrobu jenom jednou, nikdy nedokázal víc chránil tvář, když házeli mu míč tyto verše píši sobecky pouze sobě a té bolestné melancholické tvorbě díky které přijímám to, čím bohužel jsem tělo je zdravé, však duše je ovládána zlem tyto verše patří některým jako díky těm kteří se se mnou za mě pomyslně bili za mě, když vzdávalo to slabé lidské tělo to psychické srdce však stále bilo a chtělo tyto verše patří mé drahé platonické lásce před kterou jsem chodila v přetvářky masce vypnula jsem emoce a tys je opět probudil pochopila jsem, že mám ještě spoustu sil tyto verše patří té, která mě nevědomky rozplakala tehdy jsem si uvědomila co jsem všechno dokázala když jsem opouštěla to místo bezpečí kde čas nikdy tak rychle jako zde neběží tyto verše skládám s odstupem času nyní pro ty, kteří jsou jako já duševně líní nic není nikdy jen tak dramaticky černobílé i když se zdá, že duše je mrtvá ač tělo živé tyto verše ...

asi hodina než se vrátím zpět zpět za mříže, ze kterých lze vlastně vyjít vyjít, ale pouze na žádost a jinak vůbec ne ne, neboť vždy nemůžeme dělat to, co chceme chceme být svobodní, mít svobodu slova, touhu po pravdě pravdě, za kterou by někteří z nás byli ochotni dát svůj život život, který mnohdy nestojí za nic, ale to není omluva, alibismus alibismus, se kterým se prodírám životem, který mě stojí spousty sil sil, které, jak se zdálo, už zemřely, vyprchaly či utekly na jiné, lepší místo místo, pro které stálo za to žít, místo, které neztratilo ani jedno ze svých kouzel kouzel, jejichž kouzlo samotno vždy stálo za to, byla to poslední kapka tehdejší naděje naděje nikdy neumírá, kdyby ano, pro co bych žila, když ne pro ni a pro ty nejtajnější sny sny, kterým jsem kdysi byla schopna obětovat vše, vše co ve mně zbylo, i když se zdálo že nic nic by se nikdy nestalo, kdyby.. kdyby sakra neexistuje, kdyby ano, nejsem teď tam kde opět budu budu, bytí, ano, stále ještě budu, ja...

sedím ve tmě, kde jediným, ač ostrým světlem, protínám pocit beznaděje, tmy sedím ve tmě, sama, se svými myšlenkami, které si se mnou hrají tak nějak nevědomky sedím ve tmě, píši, píši o sobě, o sobci, který neumí nic jiného než "já, já, já, já, já, já, já.."!! sedím ve tmě, jako kdybych očekávala, že se dostaví jiný pocit, než pocit prázdnoty, která mě mučí sedím ve tmě, ve tmě o mně, o mně ve tmě, kde tiše, odstavuji ticho cvakáním prstů o písmenka, klávesy sedím ve tmě, a vzpomínám, kdy to všechno vlastně začalo, zatažené závěsy, myšlenky o smrti, myšlenky mé sedím ve tmě, sama, tak sobecky, sama píšu o sobě, o sobě samotné, a myšlenkách na ten den, kdy opět zapomenu jaké to je, býti sobcem ve svém vlastním pokoji, své vlastní posteli, se svými myšlenkami, se svou múzou, která přichází tehdy, kdy si ji sama nedokážu vyžádat, a připomene mi, že jsem jen nedůležité číslo na seznamu, které si někdo odškrtl, a jsem jen sama sobě sobcem, kterého stejně nikdo nechce poznat...

déšť se mi vryl do tváře a úsměv vytratil se nezoufám si, je mi blaze tam, kde déšť, i duha je Naděje - citáty: „Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“ Robert Fulghum „Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.“ Seneca „Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci - naději, spánek a smích.“ Immanuel Kant „Naděje je poslední útěchou v neštěstí.“ Seneca „Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje, a velikost a život by byl jenom pošetilostí.“ Josef Lux „Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“ Václav Havel „Stačí docela malý kousek naděje, aby se zrodila láska.“ Henri Stendhal „Takoví dva se dnes štíř...

v noci se červenáš když na mě myslíš myslíváš díváš se mi do očí až se ti ty tvé rozsvítí vzápětí se protočí copak se ani trochu nestydíš když pozoruješ fantazii která se promítá skrze film ve kterém žiji a ty žiješ v utopii miluješ mě, i když piji

Jen vy sami dobře víte, jací jste byli dřív.. Poslední fotka z večera 26.12.2013. Nic nebude jako dřív..

kdysi jsem znala slovo úsměv a někdy taky pláč obojí se  nepostřehnuto slilo v hněv když zemřel vnitřní hráč kdysi jsem znala slovo opium a taky slunce zář se smutkem vzal místo rum jež pojmul za choť žal kdysi jsem znala slovo láska a měla ke každému srdci klíč z toho se stala přetvářky maska kterou nazvala jsem kýč kdysi jsem znala slovo cit a taky co je něha všechno jsem tehdy chtěla mít teď je mi ale běda kdysi jsem znala slovo odvaha a silnou bouři v ní teď kam až paměť má sahá bez soucitu navždy spí kdysi jsem znala slovo boj a ostré meče odhodlání ty proměnily se ve včelí roj který zbaběle pryč uhání kdysi jsem znala slovo naděje a taky hudby lék bez nich jsem jako v závěji ze které nejde ven kdysi jsem znala slovo svoboda a ptačích křídel šum už se mi nevybaví ani její podoba a kde stával její dům kdysi jsem znala slovo báseň a každé jednotlivé verše pak postihla mě věčná bázeň však dávno mi to nejde

po řece kráčím a nemám stání je rozbouřená divoká ve mně zakotvená vnořená modlím se k ní už kolik dní je až vzteklá mrtvá ryba leklá neskutečná nad ní lávka náruč jako matka je chatrná smutná tak ubohá věrná okolo stromy plakaje pro ni jsou tiché živé lidem milé silné a na nich ptáci zpívají rádi jsou krásní úžasní tak křehcí pyšní dál už jen nebe občas ani to ne je celé temné jemné tak zranitelné tajemné po řece kráčím už mi to stačí je rozbouřená zlá na mně závislá nekonečná

jako prázdná nádoba v kleci lapená cítí se duše mé podoba a její jas jež uvadá a těla žár cítí se sám jako kdyby zraněná lapala po dechu v úzkosti ztracená ve tmě hledající útěchu kde zlo se dme a bere to, co bylo mé jako kdyby zemřela je nehybná a tichá života známky neměla a přece je zdá se, že dýchá ozývá se v zármutku pláče jako kdyby duše duch bloudil v temnotě copak by dopustil Bůh tenhle svět ve hrozné ochotě kde nebudeš smět utrhnout radosti květ jako kdyby lehká tíha které něco brání i tak se snaží, dýchá nevzdává to tělo chrání doufá v to že jí jednou bude sto

vtiskněte se do slz osamělých dětí které mají rodiče vciťte se do jejich srdcí která pukla dříve než vypnuly emoce pak zapomeňte na okamžik kde jste když zrovna pláčete na ten pocit, který jako vodopád je že jste sami i když vlastně ne zavřete nenuceně oči s myšlenkou na tu nejkrásnější věc která je třebas jedinou vzpomínkou šťastnou kdy cit byl duše lék pod víčky se promítá úchvatný film a když budete chtít jako by nikdy neskončil já například s někým tančím a co vy? ta hudba skončila, i rozloučení zbyly vzpomínky jen avšak na den přesně po roce snění my se shledáme a nebude to pouze sen kdyby to bylo divadlo opona padne se závěrem tak, jako by vše jednou provždy skončilo nikoliv však nyní ačkoliv zdá se, že konec básně je tak tedy vtiskněte se do duší osamělých aby cítili oporu a když je něco tíží či bolí vzpomeňte si jak bylo vám, když spustili oponu

beze slov potěchy úsměvu v naději lásky bez přetvářky citu beze masky a něhy nenucené práce vymodlené bez světel jasných hvězd a žáru slunce též vesmíru nekonečného milého neznámého a taky bez duše šípu bez kuše bez pocitu viny naděje mi chybí a sladké nevinnosti všeho dle libosti a taky svobody šťastné to náhody bez křídel ptačích a jejich písní osvobozující samoty trochy lidské dobroty pohledu do prázdnoty snění bez nahoty bez psaní a nevinného hraní bez hudby navždy a vady krásy a taky odhodlání bez nesplnitelných přání nemůžu tedy žít avšak já toužím chtít bez síly nelze překonat meze po odvaze toužím pro ni se soužím

povím ti krásnou pohádku o neposkvrněném drobátku povím, ale nelekej se hned když začne plakat i ten svět to jednou tohle drobátko se tak trochu pomátlo chtělo si počkat na lepší toužilo bláhově po štěstí a tak si kráčí křížem kráž zjistilo, že úsměv přijde dráž tu a tam se pousmálo občas myslelo, že málo snažilo se o to tedy víc vždyť na jeho straně byl míč házelo ho ihned plaše zpět by vrátil mu ten úsměv svět až jednou tohle drobátko poznalo život zakrátko zmizel úsměv, objevil se pláč teď si ten svůj kříž pěkně samo tlač povím ti tedy pohádku která staví pravdě oprátku poslouchej a pozorně se uč trochu se snaž a taky hodně muč

na sklonku mého života ač je mi pouhých 20 let čeká mě jediná jistota ten úděl jasný jež nedokáže vyslovit můj ret jest úžasný vjem na pokraji racionálního šílenství které mě stálo spousty sil hledám toho, kdo mě pochopí a duše mojí šém snahy už jsem ušla tisíc mil však nemá konce lem zašedlý na ploše dlaně snažila jsem se zahlédnout něco, co mi napoví ta čára, jež jméno života nese vysmála se mi ač nevěří i kdo ví jak dlouho a zda-li ještě na tebe tedy připíjím, ano úsměvem opravdu posledním zítra zas bude ráno tak zase znova nevstávám, protože ráda sním jak se to sakra chovám dobrou

ve strachu rukama zakrývám tvář v naději, že se vše změní očekávám připraven zahlédnout znamení, zář nepřichází ten, kdo tam byl, už není v zrcadle kdysi tak známý pán avšak není tím, kým se zdá zkoumám už kolik nekonečně smutných rán zděšen ten člověk divné oči má opatrně se snažím usmívat bych zahlédl duši svou neúspěch srdce se začalo o místo prát vypnuto bez něj teď chodím tmou prosím sluch, by zůstal nedotčen a vedl mě tou tichou tmou zastaven kol kolem jen ptáků sladký zpěv pokušení tlak barikád se stane hrou ještě teď mi v uších zní ta hudba mého života vzpomínka zrodila se, a ty jsi byl v ní bojuji by nastala duše mé věčná svoboda

v ranní rose skryl se déšť ženy která smutek cítí pro tisíc kapek místo v zemi již však dávno není vydala se tedy do hloubi duše kde jizvový je sad by ošetřila to, co ruka píše však ústa mají hlad uklouzla po té nenadálé touze políbila hlínu rty padala tak nekonečně dlouze zabila slovo "chci" tma se jí ve slabosti zmocnila využila zatemnělé mysli konečně ji tedy taky dostihla ta halucinace rodící sny zeleň už neunesla pláče žal a pod tou tíhou sešla ze smutku se stal nemoci bál silná do slabé duše vešla z posledních sil se vzepřela by učinila opravdu vše její múza tehdy navždy zemřela ač tělo teplem žhne déšť tak dále stéká po tvářích ač nemá k slzám sil vryla se do vzpomínek mých i to, jaký její život byl z pár kapek rosy se stal oceán do kterého stále prší pláče navzdory, že není sám nikdo ho nikdy neutiší

navzdory smrti žiju dál v polotemném světě lidí i strach se bál když zneuctili dítě a ono pláče, hledá klid oči v naději konce zavírá jednou ho jistě bude mít až přestane ho srdce týrat na dlani popel sypký který mu připomíná hřích vítr ho sfouknul na hromádky je tu, i když jej přikryl bílý sníh a až slunce vrátí se objeví se apriorně zas minulost přijde hlučně v tíze tam, kde nikdo nehledal kaz představ si, že máš chmýří co z dlaně rozfoukáš ono odletí, a jak netopýři narazí do zdi a ty bys měl utíkat pokud nechceš běžet po kolenou jednou musíš vstát i s ideou opětovaně zlomenou pozměněnou tisíckrát

a na obloze zase slunce zase? ach pane Bože ne přes mříže jen tak lehce vykukuje tichounce opatrně nesměle do očí mi lže cožpak můžeš býti šťasten můžeš? když zpoza stromů rodí se zas a znova ten samý monotónní den snad to není ani pravda kéž by pouhý sen pak sen se stane noční můrou stane? ta odletí, tím pádem zemře ten okamžik, ta chvíle její existence a jako by tu ani nebyl se sluncem na noc odejde do hlavy mojí, kde v touhu změní se touhu nejtajnější, kterou neřekneš neřekneš? ne, neboť bál by ses že zemře jako slovo co vyslovili, a pak už víckrát ne a tobě nezbude než doufat že opět zjeví se

všem nám narostou křídla až z nebe spadne hvězdný prach a hvězdy potají si budou šeptat o choré hlavě a úsměvu jež v téhle době na tomhle místě hyzdí světa tvář v tichosti čeká oslabená linie posouvající se zbaběle kupředu a před ní hrozící vichřice při které usínám hledíce do stropu a zase k zemi zpět sníce o zázraku přemýšlím potají o životě a hlava v oblacích měla jsem sny, avšak zle je když růže vonící trny má blahoslavený lehkomyslný ten jež je bez viny ale neposkvrněný si hlídá své svědomí stanula jsem kdysi před tváří těch znavených žen kterým k úsměvu štěstí nestačí a vtip je zde pokořen když myšlenky se vynoří o pocitu to hřejivém víčka padnou bez boje těch smutných plachých žen

znám jedno místo okolo plot a taky mřížový tak trochu skvot tady je jisto ticho a mráz nebezpečně pomalu uhání čas znám jej již dlouho déle než vím zvykla jsem si už neprosím nosím bílé roucho jak anděl páně občas lítávám avšak marně znám taky zahradu a ptáky v ní tak křehké, nádherné až člověk sní a má v nich náhradu symfonie tak zvučné při které si člověk svědomí myje znám tváře bez jmen i jejich trápení při kterých pláču slzy jsou znamení není to pouhý sen! umírají, víš zavnitř copak se ani trochu nedivíš?

zastavila jsem se jen na moment na okamžik zde zůstala jsem navždy nevím kde kudy zase ven ten krok jež mě dělí od odhodlání trvá již 19 a 1 rok nadechnout se zhluboka sladký to vzduchu mok sladká to svoboda jak je to těžké postavit se z pádu hezké když nevím jak smutné k čemu je býti rak pozpátku chodit nelze a ani dopředu už ne tak sakra přece uvědom se dnes po čem to tvé srdce touží, nezná mez! já stále jenom bloudím v očekávání se zmítám svědomí své soudím dala jsem mu doživotí to svobodu loudí pláče, žebrá, slzy roní svobodu jež jsem nepoznala marně hledám co já bych za ni dala všechno co mám to když jsem byla malá zasadit jsem ji měla v rám pak ale zůstala by sama ve zlatém vězení neměla by mě proto ráda jsem chamtivec a to není jediná vada jsem její vrah a zločinec tak tedy zastavila jsem se a na věky tu spím nemám vůli vzepřít se v prostém ne otevřít oči tady mě máte, jsem zde! prášky, a zase se vše točí