deprese



mám jenom půlku tváře
tu druhou schoval stín
pod ním je maska lháře
ten žebrá
žadoní
pláče
nechává si říkat splín

vrací se vždycky z rána
s úsměvem falešným
chodívá za ní černá vrána
muž a žena
kráčí
sama
ticho je spojencem zlým













Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ostrov

na jednom pustém ostrově jménem Eva žila jedna dívka a ta strachy oněměla vzdala se všeho co kdy chtěla od té doby je tak nesvá navštívil jsem ji v nevědomí, že je němá mezi námi musela být stěna prý protože mě nezná i tak byla milá gestem jemně naznačila, že měl bych už jít nemůže prý mezi lidmi nikdy dlouho žít já však ji nechtěl nechat být  tak dlouho jsem o ní snil a tak natáhl jsem k ní ruku, tvář odvrátila svou v jejích očích jsem spatřil odlesk smutku prázdnu dala přednost přede mnou vskutku
Další informace

Interview with a soul III

Obrázek
There you are, finally. Standing behind your ugly shadow, feeling more comfortable in the dark of your mind. I haven't seen you for a while, how have you been then? Do you still put your head down while passing strangers, so they can't see your sad, empty eyes? How inferior you think you are against literally everyone, and why so? My dearest everything, forgive me for I have sinned on my mind. Anytime I look into the mirror, I feel ugly and useless. I believe there's somebody like me outside, however I don't want to. It's kind of a pain to bear through this short life, in which I believe, I was born to be happy after all, no matter what. I please you to lock my emptiness just and only for me, because I got used to it. I could probably say I would miss it, if it was gone. It wouldn't be me anymore, I would die in a moment of losing this part of my mind. I don't want you to think about me like I was special, or I found myself original. I just needed to writ...
Další informace

Zpověď po letech

 Drahý čtenáři,                pokud sem ještě občas zabloudíš s vírou, že zde nalezneš nové řádky, píši Ti právě v tento okamžik neutichající tmy v mé duši. Ráda bych se zde v tomto dopise rozpomenula, proč jsem kdy začala psát na papír (později na klávesnici) myšlenky, rodící se v mé hlavě, ve chvílích hlubokého smutku, jež nelze utěšit.               Pokud zapátrám ve své mysli, vzpomenu si na holčičku,.. holku, dospívající dívku, oděnou ve smutku, v černé látce, jejímž doplňkem byl/ stále je opak úsměvu a poloprázdné oči, ze kterých se nyní často řinou slané potůčky. Té dívce bylo tehdy něco málo přes 12 let a začala si uvědomovat, proč je tak nešťastná. V rodině to neměla lehké, i když měla/má tři skvělé sourozence, a měla úžasnou maminku a babičku, která s nimi tehdy bydlela. Dívka v čase stárla, jako každá živá bytost. Postupem času se s ní rozloučila babička, velmi bolestivě. Dívka toto roz...
Další informace